Orienťák květen 2010
23.5.2010
O předposledním víkendu v květnu jsme se rozhodli uspořádat již druhý orienťák. V neděli dopoledne jsme se všichni setkali na Hlavním nádraží a po chvíli (možná jen mého) bloudění se vydali na vláček, který nás odvezl do Benešova. Celou cestu jsme neustále hlídali počasí za okny, které chvíli vypadalo na opalování a chvíli na pořádnou sprchu.
Po vystoupení z vláčku nás přivítal lehký deštík, který naštěstí po chvíli ustal. Ještě společně jsme se vydali kousek od nádraží, kde nám Ondra předal plány naší cesty. Popravdě – leckdo na plánek koukal jak na kresbičky šestiletého kluka, ale jak nám byl vysvětleno, kdybychom měli za sebou víc orientačních pochodů, hned bychom věděli, že naše trasa bude velmi jednoduchá. Pak nás Ondřej naučil značky, Ilonka vysvětlila práci s buzolou, vytvořili jsme skupinky a hurá do lesa v okolí Konopišťského zámku.
Jestli si myslíte, že jsme se ztratili, máte pravdu. Při cestě vedoucích do lesa jsme společně s Ilonkou lehce zabloudili uprostřed louky (podotýkám, že jsme šli bez buzoly, po paměti Ilonky, která v sobotu tyčila trasu), ale to jsme samozřejmě nechtěli přiznat. Poté se na trasu vydala naše dítka, kterým práce s buzolou nedělala žádny problém, proto možná také zabloudily a to všechny tři skupinky. Naše setkání jsme oslavili společným obědem ve zbrusu novém altánku s výhledem na Konopiště a na druhé straně v dáli kostelík na Chvojenu. V tu chvíli ale asi jen Ondra věděl, že tam někde v těch místech na obzoru budeme teprve ve třetině celé naší trasy.
Po obědě jsme se vydali na další pochod podle chlupatých čar, azimutů a měření vzdáleností dle kroků. Druhá část už proběhla o poznání lépe, nikdo se neztratil a navíc jsme měli ještě dostatek sil. Tyto síly jsme mohli do sytosti využít při nalezení našeho organizátora, abychom se mu hezky zasmáli. No, posuďte sami, vlezli byste do potoka kvůli krásné fotce skupinky na mostě? Já teda ne!
Třetí, na orientaci nejlehčí část, byla bohužel i tou nejdelší. Dali jsme dětem do ruky mapy a ty nás krásně odvedly zpátky až na nádraží. A tak není divu, že po dalších sedmi kilometrech z celkových patnácti jsme došli všichni lehce znavení. Po nástupu do vláčku část z nás vychutnala sladkou odměnu a někteří si lehce schrupli.
Co na závěr? Snad je poděkování Ondrovi s Ilonkou za naplánování trasy, Lucce za zdravotnický dohled, vedoucím za trpělivost s některými z nás. A samozřejmě všem našim už ne tak moc malým účastníkům za to, že to s námi vydrželi a možná se něco naučili. V září připravujeme další podobnou akci, na které vás rádi uvidíme.
Jirka, ten co nejel autem a byl udiven z cesty vlakem
