Víkend s rodiči
3. - 5. září 2004
V pátek 3.9. se začaly sjíždět děti se svými rodiči do naší táborové základny v Kamenici, aby zde společně strávily víkend.
Po příjezdu si každý mohl opéct k večeři buřty, ale vidina jídla nebyla lákavá natolik, aby spíš než to nově příchozí nezačali pomáhat se stavbou tee-pee. Když se setmělo, konečně jsme se sešli u ohně, najedli se a Pepa hrál na kytaru. V deset hodin nám pak oznámil, ať si na sebe vezmeme tmavé oblečení, že jdeme hrát do lesa noční kotlík.
Hra byla úspěšná, dospělí si ji užívali snad ještě více než děti a také lístečků bylo proneseno hodně (i když, pravda, polovina byla od rodiny Gottwaldů).
Po kotlíku ještě zájemci hráli v bažině Palermo a ti největší nespavci vydrželi vzhůru až do čtyř hodin.
V sobotu jsme vstávali v devět hodin. Dopoledne jsme odešli do lesa na Stonehendge, abychom tu svedli hadrákovou bitvu, (no odolejte tomu, když můžete po rodičích bezterstně mrsknout hadrákem,) jenže jsme zjistili, že velká část pevnosti je rozebraná na zátop. Nakonec se ale vše vyřešilo a my jsme si s chutí několikrát zahráli.
Po obědě se hrála další oblíbená hra - denní kotlík. Vodu proneslo jenom jedno družstvo, ale to druhé mělo alespoň ušlechtilou ideu co nejvíc zlít ostatní. To, že nakonec nikdo od jejich protivníků mokrý nebyl, (narozdíl od nich,) je už věc nepodstatná.
Poté jsme odešli do lesa a kradli ostatním kšiltovky a fáborky. Dál jsme se odebrali na louku k MASHi, kde jsme hráli Maršála a špiona. I tahle hra se všem hrozně líbila, člověk si mohl v praxi vyzkoušet své logické schopnosti a psychologické poznatky .
K večeři byly výborné zapékané těstoviny (Maruška nás tu hrozně rozmazluje) a pak se opět hrálo Palermo.
Poslední den se hrálo obchodování. Bylo zajímavé sledovat vlastní rodiče, jak spiklenecky mrkají na obchodníka a ostražitě šeptají, že by si vzali nějaké nelegální zboží, třeba tři indiánky a dvoje šerifovy podvlíkačky. Ale nejúspěšnější zde byly stejně děti - jo jo, už vidím, jak z našich táborových dítek vyroste jednou největší obchodnická síť na světě.
Tím ovšem už zábavný program skončil, po obědě se pouze balily stany a odjíždělo se.
Děti alespoň mají možnost užít si podobný program na dalších akcích, rodiče si ovšem musí zase rok počkat. Možná proto se loučili s tak těžkým srdcem - kdy koneckonců budou mít další příležitost hnát se krkolomným tempem v noci v lese proto, že někde slyšeli křupnout větvičku? Nebo se naopak plížit houštím tak, aby nezpůsobili nejmenší hluk?
Mňo, počkejte si na příští rok .
Eliška
