Posázavskou "Dračí" stezkou
Sobota 15. září 2001
V sobotu 15. září vyrazila naše skupina na pohádkový výlet Posázavskou dračí stezkou. Ač počasí tento podzim není příliš výletnické, na nás se usmálo štěstí – bylo přímo překrásně. Když k tomu připočítáme i opravdu krásnou krajinu Posázaví, se všemi vyhlídkami do krajiny, na řeku i na skály kolem, nelze si přát více.
Legenda praví, že se zde usadila dvanáctihlavá saň, která znepříjemňuje život všem výletníkům. Proto jsme naváhali a rozhodli jsme se saň porazit. A jak každý ví, to lze udělat jen jediným způsobem – setnout jí všechny hlavy.
Vlak nás dopravil z nádraží Braník až do Kamenného Přívozu, odkud jsme pokračovali pěšky.První razítko na našem záznamníku sťatých hlav jsme dostali hned po vystoupení z vlaku za projevenou odvahu vyrazit na tuto cestu. Získat další razítko za sťatou hlavu už ale bylo mnohem těžší. Museli jsme totiž vodníkovi vymalovat jeho hrnečky na dušičky a při tom mu žádný nerozbít. Když jsme vystoupali velký kopec nad řekou, čekala nás další pohádková bytost – divoženka. Aby se nás nebála a neutekla před námi, museli jsme ji přilákat tancem. Je pravda, že se do toho nejprve nikomu nechtělo, ale pak si jeden odvážný pár z řad vedoucích a jeden pár z řad dětí (gratulujeme Ančo a Bašo) dodaly odvahu a pěkně zatancovaly. No a pak už se přidali i další a kolektivně si zasloužili další razítko.
Jako další na nás čekal pan Aspik. Kdo nezná pana Aspika, nechť se podívá na zpravodajství z našeho letošního letního tábora (2. turnus). Každopádně Vám řekneme, že je to mimozemšťan. No a proto jsme mu museli pomoci sestřelit několik meteoritů, které ohrožovaly jeho loď.
Po nějaké době se vyskytl další problém – čert. Kde se vzal, tu se vzal, vyskočil na nás a že prý dál pustí jen toho, kdo mu zazpívá (asi to okoukal od Mikuláše, s kterým vždy jednou do roka také spolupracuje). Možná, že jsme zpívali falešně, možná ještě hůře, ale hlavně s chutí – další useknutá hlava a další (páté) razítko. Největšího znalce všech pohádek jsme dětem nemuseli představovat – Večerníčka zná každý. Tady ale seděl trochu smutně. Prý si vzal na výlet do lesa pohádky a jak drak zadýmal, lekl se a všechny je rozsypal a nemohl je najít. Za to, že jsme mu s tím pomohli, jsme dostali další razítko – další hlava dolů.
Je pyšná, je namyšlená, je protivná. Kdo to je? No přece pyšná princezna. Nebylo pro nás velkým překvapením, že po nás chtěla věci zbytečné a hloupé. Kdo ji ale poslechl a zavázal jí střevíček, nelitoval. Dostal další razítko a mohl vesele pokračovat. Další starý známý na nás čekal asi o půl kilometru dále. Sherlocka Holmese jsme už dobře poznali loni v létě (na táboře 2000 - 2. turnus). I tady měl pro nás několik otázek, kterými důkladně prošetřil, jak jsme pozorní a jací jsme detektivové. Například se nás ptal, kolik bytostí jsme už potkali, koho, jak vypadali a jak se jmenovala ta či ona vyhlídka, kterou jsme minuli. Byl velice mile překvapen naším postřehem a tak nám i on dal své razítko a mohli jsme jít dál.
Kdo je nejškaredější ze všech pohádkových postav? Kdo má nos jako skobu do zdi? Kdo létá na koštěti a miluje černé kočky? No ano – čarodějnice! Její přání bylo jednoduché – porouchalo se jí totiž létající koště a tak po nás chtěla, abychom je spravili – museli jsme je tedy vzít a vyhodit do vzduchu co nejvýše. Další postavou na naší cestě byl Honza. Nebyl to ale obyčejný Honza - tenhle byl hloupý a ještě k tomu líný (a kdo ví, co ještě). Že prý nám nedá razítko, dokud mu nepomůžeme pobít všechny draky, které dostal od pana krále za úkol zabít. Zdálo by se, že je to úkol těžký, ale pro nás není nic nepřekonatelné. Navíc, když nám Honza slíbil za každého draka odměnu.
Poslední postavou na naší cestě byla Karkulka. Zajímavé na ní bylo, že byla celá červená (překvapivě). Nebyla však v dobré náladě – někde po cestě k babičce se prý s někým zapovídala a jak se tak zapovídala, ztratila kytičku. No a bez té prý k babičce nemůže. To ovšem pro nás nebyl vůbec žádný problém – kytku jsme natrhali a bylo tady předposlední razítko. To poslední, dvanácté jsme dostali na poslední zastávce. Tam už nás nečekala žádná pohádková bytost, ale ohýnek a hromada buřtů. Nejprve jsme si vyrobili klacky na opékání a pak už jsme si jen pochutnávali – a kdo měl ještě hlad, mohl si přidat. Nakonec všichni dostali ještě krásný diplom a hurá na vlak do Pikovic. Vláček Nás sice s mírným zpožděním, ale přece, dovezl až zpátky domů do Prahy.
A něco na konec: poděkování jednak všem těm, kteří nám s touto cestou pomohli (tedy pohádkovým i jiným postavičkám), jednak všem, kteří s námi šli a nezalekli se žádné saně, ale především Leničce Heringové, která to celé dala dohromady a která trávila mnoho a mnoho bezesných nocí ve starosti o Karkulčin košíček či princezniny šaty. No a aby se neřeklo, tak také děkujeme Toníkovi Černému, za obětavou pomoc. Hoši děkujeme.
