Letní tábor Kamenice 2026
Sobota 1. srpna 2026
Slunce se ještě ani nestihlo pořádně opřít do oken hlavní budovy a vzduchem už rezonovala ta specifická, lehce nostalgická atmosféra posledního rána. Místo ranní rozcvičky a bojových pokřiků dnes vládl úplně jiný režim, a to velký úklid a definitivní balení. Zatímco po minulé dny se budovou rozléhal smích a dusot nohou, dnešní dopoledne se neslo ve znamení hadrů, košťat a hledání poztrácených věcí. Bylo zkrátka potřeba uvést celý barák do původního stavu. Starší i mladší táborníci spojili síly, aby dobalili zbytek svých věcí. Děti klečely na svých kufrech ve snaze dopnout zipy a přesvědčit zavazadla, že se do nich vejde i to, co se před pár dny vešlo úplně bez problémů. Neustále se někdo ptal po ztracené mikině nebo osamělé ponožce pod postelí, ale poslední plyšáci a zapomenuté kartáčky nakonec přece jen našli své místo. Úderem poledne už chodby i plácek před budovou lemovaly dokonalé hradby různobarevných kufrů a tašek.
Když bylo uklizeno a sbaleno, tábor se naposledy sešel v jídelně. Závěrečný oběd se nesl v o něco tišším duchu než obvykle, protože fyzická únava z uplynulých dnů se mísila s těšením se na rodiče i se smutkem z blížícího se loučení. Po jídle nastala klasická táborová fáze, tedy čekání na odvoz. Děti posedávaly venku na svých zavazadlech, vyměňovaly si kontakty, podepisovaly si táborová trička a naposledy probíraly ty nejlepší historky z nočních bojovek.
Krátce po obědě se před táborem konečně ozvalo zahučení motorů a dorazily očekávané autobusy. V tu chvíli vypukla organizovaná akce, kdy se všechny ty těžké, k prasknutí narvané kufry musely naskládat do zavazadlových prostorů a děti si rychle zabíraly ty nejlepší sedačky vzadu vedle kamarádů. Když se dveře autobusů s tichým syčením zavřely, zavřela se s nimi i jedna velká letní kapitola. Následovalo už jen hromadné mávání z oken. S prvním šlápnutím na plyn a otočením volantu směrem na Prahu bylo jasné, že letošní tábor je definitivně za námi a nás čeká už jen cesta plná únavy a podřimování, ale s vědomím, že krásné vzpomínky všem vydrží minimálně do dalšího léta.
-Matouš
