Po stopách dávných časů

 

Úvodní strana

Letní tábory

Celotáborovky

Řecko

Sparta

A v této chvíli začíná pronásledování bídných lupičů. Vůdce lupičů Lukulus vedl svou tlupu napříč zemí a za sebou nechával pustou a zničenou zem. Až jednoho dne z pohoří zvaného Parnón zahlédli lupiči velké město, které se zdálo silné a dobře opevněné. Toto město se jmenovalo Sparta.

Tehdy poslal vůdce lupičů jednoho ze svých kumpánů, aby vyjednával z vůdcem Sparty o poskytnutí ochrany, před rozezleným a okradeným zástupem Řeků.

Vůdcem Sparty byl zlý a pánovitý vojevůdce Pausánias. Řekové ho neměli rádi a on neměl rád Řeky a tak se z lupičem rychle dohodl. Když se lupič vrátil ke svému vůdci, vyprávěl mu o svém zdárném jednání a o síle města a jak je to v něm uspořádané. Ve Spartě prý všichni muži museli vykonávat vojenské cvičení a denně se cvičit v používání zbraní. Také chlapci ve věku od sedmi let byli cvičeni pro vojenskou službu. Na prvním místě bylo tělesné otužování, čtení a psaní bylo omezeno na nejmenší míru. Rovněž dívky byly vychovávány společně. Lupiči tedy vstoupili do města a zde se opevnili.

A co zatím dělali pronásledovatelé ? Řecké vojsko mezitím dorazilo ke Spartě a utábořilo se na vyvýšenině za městem. Dvakrát se pokoušeli protrhnout obrannou linii, ale nepodařilo se jim překonat příkopy, vlčí jámy a vysoký val pevně hájený Sparťanskými legionáři a lupiči. Zvláště nebezpečný byl druhý noční útok. Proto i dnes v noci sparťanské stráže pozorně hleděly do tmy.

Následujícího dne, vedli Řekové hlavní úder od pahorku na město při jeho úpatí.Současně však napadli město i z druhé strany. Zasypali příkopy a vlčí jámy hlínou a svazky prutů a postoupili k opevnění. Velký oddíl postoupil až ke kolové hradbě. Přední řada držela štíty před sebou a zadní řada zase nad sebou a tak utvořili celistvou střechu podobnou krunýři. Ze všech stran lezly proudy Řeků na hradby jako mravenci. Mnozí se káceli do příkopů, sraženi dlouhými vrhacími kopími, těžkými koulemi, oštěpy a střelami. Ale místo padlých přibývali stále nové a nové zástupy. Sparťané utrpěli velké ztráty a začínaly ochabovat...

V této chvíli proradný Lukulus opustil Spartu,  když ještě předtím ukradl zbraně a také si odnesl poklad Řeků. Sparta vzdala.

 Ostrov Samos

Po útěku za Sparty dlouho putoval lupič Lukulus krajem až se na konec přeplavil na ostrov Samos, kdy v té době vládl další tyran. Svůj lid utiskoval a okrádal, avšak pro Lukula byl vhodným spojencem. Lukulus mu odevzdal část svého ukradeného pokladu a na oplátku požadoval bezpečný úkryt. Ostrov Samos byl bohatý a úrodný a tak si Lukulus myslel, že se mu tam bude dobře žít. To se však mělo rychle změnit.

Řečtí pronásledovatelé lupičů brzy objevili stopu a ta je dovedla až na ostrovní království. Zde nejprve navštívili Chrám bohyně Hery, kde se pokusili bohy udobřit dalšími dary. Bohové však jejich prosby nevyslyšeli. Chrám zasvěcený bohyni Heře byl obrovský a jeho krásná architektura s mohutným sloupovým byla místem, kde se dalo zjistit prakticky všechno, co se na ostrově dělo. Tady se také Řekové dozvěděli, že na ostrově Samos žije význačný matematik a filosof jménem Pýthagorás. Protože tento matematik upadl v nemilost u vládce ostrova, rozhodli se Řekové, že jej navštíví a požádají o pomoc. Jenže Pýthagorás byl již starý a podivínský, neustále mumlal jakési matematické poučky a dával složité otázky, kterým nikdo nerozuměl. Pak se stařec rozzlobil a řekl, že jim nepomůže do té doby než zodpoví jeho dotazy a když se jim to nepovede, tak ať táhnou.

Nakonec jim poradil, že vládce ostrova má vzácný prsten, který mu prý daroval sám vládce bohů Zeus. Kdyby se prý Řekům povedlo jej ukrást, určitě by ho vyměnil za lupiče a ukradený poklad. Prsten je však ukrytý na nějakém tajném místě o kterém nikdo, kromě vládce neví. Řekové tedy vymyslili lest jak prsten získat. Předstírali, že mají stejný prsten, a že jej chtějí prodat. Doufali, že se vládce o tom dozví a bude jej chtít srovnat se svým prstenem. A právě v tu chvíli se měli Řekové pokusit prsten získat. Ke škodě Řeků se o jejich plánech dozvěděl lupič Lukulus a tajně z ostrova uprchl.

Tartaros - nočka

Zoufalý Lukulus, při svém útěku před Řeky vymýšlel různé úkryty a tajemná místa, nikde však nebyl v bezpečí. Řekové ho vždycky vypátrali a jako dravou zvěř štvali před sebou. Jednoho dne se unavený a zbídačelý Lukulus rozhodl přepadnout Řeky ze zálohy a tak s nimi skoncovat. „Když jim nejde utéct, tak je pobijem,“ prskal kolem sebe Lukulus. A hned si vyhlédl místo, kde Řeky přepadnou. Našel v lesích napůl rozbořený hrad s výhledem daleko do okolí. Jeho plán byl jednoduchý, postaví na cestu několik hlídek, které budou dávat znamení, že se Řekové blíží a pak na ně zaútočí z hradu, dřív než se Řekové vzpamatují. „A pak si je opeču na rožni“ , řekl krvežíznivě.

V té době se řečtí pronásledovatelé pomalu blížili k hradu. Cestou se však zastavili v blízkém stavení, kde se dozvěděli, že na zbořeném hradu se usadila banda zločinců. To jsou naši lapkové, pomysleli si a hned se vyptávali jak se na hrad dostat nepozorovaně a jakou, že statkář žádá odměnu za pomoc. Tento statkář nebyl zlý, ale byl moc chudý a tak žádal za odměnu výpomoc ve všech možných pracích, co už jich tak na chudém statku je. Než však stačil ukázat Řekům tajnou cestu k hradu objevila se hlídka lupičů a jak zahlédla Řeky s křikem prchla na hrad. Když Řekové viděli, že jsou prozrazeni, pustili se rychle do pronásledování hlídky. Její náskok byl však velký a když dorazili na hrad byl již pustý.

Marně přemýšleli kudy jim Lukulus prchl až si jeden z nich všiml, že poblíž hradu je nějaký černý otvor do země. Jeden po druhém pomalu vcházeli do černoty, okolo omšelé rozervané skály. Nikde ani zvuk. Zhluboka se nadechli a pokračovali dál. Vzduch byl nehybný, stojatý a těžký. Občas v dáli zahlédli záblesky světýlek a zaslechli tlumené vzdechy. „ To musí být vchod do Tartaru, propasti beze dna a slunečního svitu“ zašeptal jeden z nich. Všichni se hrůzou otřásli. A měli proč.

Tartaros je přední část podsvětí, kde je trestán ten,kdo si za své zločiny zaslouží být po smrti mučen. Jak postupovali dále, tak sténání a výkřiky byly zřetelnější a hrůza stále větší. Pojednou zahlédli strašnou obludu. Byl to Kerberos - pes, který měl tři hlavy, hadí ocas a kolem šíje se mu vinuly zmije. Děsil živé i zemřelé. Pes se pohnul. Děsivě zachrčel. Pak se stočil a usnul. „Neviděl nás“, šeptali Řekové, „musíme se opatrně vrátit, ale jestliže se vzbudí bude po nás.“ Až teprve nahoře na denním světle zjistil řecký stopař, že lupiči prchli jinou cestou a oni šli po falešné stopě.

Delfská věštírna

Pronásledování Lukulových lupičů trvá již velmi dlouho. Utrmácení Řekové jsou stále o kousíček pozadu. Jednoho dne se rozhodli navštívit slavnou věštírnu na místě zvaném Delfy, aby se zde dozvěděli, jestli se jim podaří lupiče dostihnout a co mají pro to udělat.

Dříve než do věštírny došli, zavolal k sobě vůdce Řeků jednoho starého vojáka, aby mu vypravoval o knězích ve věštírně a o tom jak vlastně tato věštírna vznikla. Poslechněme si také toto vyprávění. „Už od dob, kdy bohové žili mezi lidmi bylo toto místo neopevněné a všemi uctívané,“ vyprávěl starý voják, a pokračoval. „Nejdřív zde byl uctívám had Pythón. Když se do Řecko přistěhoval Apollón, hada zabil a převzal svatyni pod svojí ochranu. Tím se do jeho vlastnictví dostal i posvátný kámen, který znázorňoval střed celého světa.. Ti, kdo se chtěli ve věštírně na něco zeptat, vykoupali se nejprve v prameni, pak obětovali dary a nakonec byli zavedeni do svatyně. Tam trůnila věštkyně na třínožce nad puklinou země, ze  které vycházely omamné páry. Její nezřetelná slova sluhové chrámu přepisovali a pak předávali tázajícím. V Delfském chrámu žili také další mudrcové, kteří uměli věštit z obětního ohně, z vody do které byl vhozen nějaký předmět, a z letu ptáků. Občas se také stalo, že se příchozí snažil věštkyni podplatit, to se však velmi přísně trestalo. A to je vše co o věštírně vím“, řekl starý voják.

I když Řekové na posvátném místě a vykonali povinné obřady, věštkyně jim dlouho nechtěla říci obsah svého vidění. Po dlouhém naléhání slíbili, že se nejprve zúčastní závodu se služebníky chrámu, aby prokázali, že jsou dost silní a zdatní. Teprve pak dostali od sluhů věštkyně pergamen, na kterém byl složitý zápis. Dlouho Řekům trvalo než jej pochopili.

Na pergamenu bylo napsáno toto:   Tichá je rokle a pustá je stráň,

                                                    po stopách zloděje,

                                                    pěst tvrdá jde i hebká dlaň,

                                                    a dřív než se naděje,  poklad patří nám.

                                                   

                                                    Hledejte znaky a posvátný kámen,

                                                    první svit sluneční,

                                                    cesta je trnitá, platí se zlatem

                                                    ten kdo je statečný, si pomůže sám.

Olymp

Další putování zavedlo řecké bojovníky na prastaré kultovní místo na řekách Aleiu a Kladeiu na západním Peloponésu, s posvátným hrobem a oltářem. Toto místo se jmenovalo Olymp a bylo sídlem bohů. Řekové se báli vstoupit na posvátnou půdu, avšak cesta lupičů vedla právě tudy. Když vystoupili na vrchol hory a rozhlédli se bylo vidět daleko na celou zem. Jeden z řeckých stopařů jako první uviděl posvátnou hrobku a stopy, které ukazovaly, že Lukulus se svými zbojníky tudy prošel. Chrám byl zničený a opuštěný. „Musíme rychle pryč, protože bohové se budou chtít pomstít“, řekl stopař a hledal cestu jak dál.

Měl pravdu, bohové rozezleni, že již podruhé v krátké době se smrtelníci odvážili vstoupit na jejich území, připravili řeckým bojovníkům velké překážky. Zeus, jako nejvyšší bůh seslal na ně nestvůry, Gorgonu - strašlivou ženu s hady místo vlasů a s bronzovýma rukama, Sirény - ptáky s ženskou hlavou. S Gorogonou museli bojovat Řekové se zavázanýma očima, neboť, kdo by ji spatřil ihned by zkameněl. V hrůze prchali řečtí bojovníci na všechny strany - nestvůry v patách. A když se jim podařilo uniknout, házeli jim bohové pod nohy skály a stromy.

Mnoho bojovníků zahynulo. Když vše utichlo hrstka zbylých Řeků se radila co mají dělat dál. „Nejprve si musíme usmířit bohy a pak teprve můžeme pokračovat v naší cestě,“ radil nejzkušenější bojovník. Jiní zase vymýšleli, jak bohy  uspat a další se chtěli někde skrýt, než se bohové uklidní. Protože se nemohli dohodnout, hledali někoho, kdo by je rozsoudil. Jenže  po takovém řádění a rámusu nikde v okolí nebylo ani živáčka. Řekové se proto rozhodli, že vyzkouší postupně všechny možnosti, které je napadli, snad alespoň někdo se zachrání a bude pokračovat v cestě za lupiči. Příprava na usmíření bohů však trvala mnoho dnů a lupiči opět získali velký náskok.

Féničané, mořský národ - nočka

Když se Řekům šťastně podařilo uniknout hněvu bohů, dlouho hledali stopy lupičů.  Až nakonec zjistili, že lupiči se ukrývají u národu, který se zabývá námořním pirátstvím. V té době nebylo pirátství nic nečestného, dokonce to bylo považováno za řemeslo a bylo často spojováno i s obchodem po moři. Mezi nejodvážnější piráty patřili Féničané, kteří měli své úkryty v nedostupných skalách na pobřeží moří. Féničané získávali kromě ukořistěného zboží velké bohatství i tím, že prodávali posádku a cestující zajatých lodí do otroctví.

Řekové si opatřili lodě a ty se semkly do obranného kruhu, aby v případě útoku bylo loďstvo chráněno. Fénický útok a bitva trvala až do západu slunce, kdy se obě loďstva vrátila do svých základen. Počasí už podruhé nepřálo - další, noční bouře zničila většinu těch lodí, které zůstaly na moři. Řekové si další útok naplánovali na poledne dalšího dne. Byla to bitva krvavá, navečer už nebyla polovina lodí schopná další plavby; a už vůbec ne boje. Večer, po posilnění pečení z  dobytka se dala řecká flotila na ústup, takže ráno nalezli Féničané jen opuštěný přístav.

Po těchto zkušenostech Řekové potřebovali chytit lupiče v době, kdy budou na břehu, protože na moře za nimi nemohli,  neboť Féničané byli mistři v ovládání lodí a také jich byla velká přesila. Připravili tedy léčku, která by Féničany vylákala na břeh. Připravili několik lodí a čekali až se Féničané objeví. Pak před nimi prchli na břeh a tam se je snažili vylákat. Lupiči na jejich past nepřišli a vylodili se na břehu nedaleko místa, kde se ukrývala hlavní síla Řeků.. V noci, když všichni usnuli Řekové opatrně odvázali fénické lodě a pustili je na moře. Část lodí potopili.

Druhý den Féničané zjistili, že jsou vydání na milost a nemilost Řekům rozhodli se vydat Lukula i s pokladem. Jenže Lukulus stačil ještě Féničanům utéct. Doufal, že se ve zmatku, který vznikl při jednání mezi Řeky a Féničany ztratí. Celé pobřeží však bylo obklíčené Řeky a Lukula brzo chytili.

A tak končí naše honba za lupiči, poklad byl zpět v rukou právoplatných majitelů. Ti pak dokončili obětování daru bohu Hádovi.

Sparta

Ostrov Samos

Tartaros

Delfská věštírna

Olymp

Féničané - mořský národ