|
|
Mauglí |
|
|
Za dávných časů, kdesi v Indické džungli na břehu mohutného toku řeky Vaingangy žila vlčí smečka. A právě v této smečce stal příběh, který Vám chci vyprávět…. Vůdce smečky Akéla se vzbudil toho dne hodně časně. Protáhl se, zbystřil sluch a zdola z úžlabiny, svažující se k řece zaslechl nevlídné, zlostné, podrážděné lamentování tygra. „Hlupák!“ zamručel si pod vousy vlk. „ S takovým lomozem se pouštět na lov.“ „Klid!“ okřikla ho vlčice. Dneska neloví srnce. Loví člověka.“ „Člověka!“ řekl vlk opovržlivě.“To musí požírat člověka a zrovna v našem lovišti.“ Kvílení zesílilo až přešlo do vrčení a tygr vyrazil. Šér Chán zavyl – to tygři obyčejně nedělají. „Minul kořist!“ uchechtl se Akéla. „Něco se dere na kopec,“ řekla vlčice a přivřela jedno oko. „Dej pozor.“ Křoví se rozhrnulo a do vlka vrazilo nahaté hnědé děcko. Člověčí mládě. Akéla ho opatrně vzal do huby a odnesl jej k vlčici. Mládě se stočilo do klubíčka a spokojeně usnulo. Měsíční záře v ústí jeskyně pohasla, hranatou hlavou a plecemi se do otvoru vklínil Šér Chán. „Svou kořist. Vešlo sem člověčí mládě. Vydej mi ho.“ Cedil mezi zuby tygr. „Vlci jsou svobodný lid, dávají si poroučet jen od vůdce smečky a ne od nějakého požírače dobytka. Táhni“. řekla vlčice. Tygr vycouval z ústí sluje a zvenku zařval: Na dvorku si každý pes štěká po svém. Uvidíme, co tomu řekne vlčí smečka, že si pěstujete vlčí mládě.“ „To má Šér Chán pravdu. Musíme mládě ukázat smečce,“ řekl vlk rozvážně. „ Ponecháme si jej a budeme mu říkat žabáček Mauglí.“ Vzali tedy Mauglího na Poradní skálu před shromáždění vlčí smečky. Posléze postrčil vlk Mauglího doprostřed kruhu a vtom se ozval za skálami tlumený řev, to zařičel Šer Chán “Mládě je moje, sem s ním. Copak je svobodnému lidu po člověčím mláděti.“ Akéla ani nezvedl hlavu, řekl jenom: Dívejte se dobře vlci. Copak je svobodnému lidu po cizím rozkazu.“ Nuže, jestliže vznikne spor o to, má-li být nějaké mládě přijato do smečky, nejméně dva příslušníci smečky, ale ne otec a matka, musí se za ne přimluvit. Tak zní vlčí zákon. A tu se s mručením postavil na zadní nohy ospalý hnědý medvěd Bálú, který učí vlčata zákonům džungle. „Já se za člověčí mládě přimlouvám. Člověčí mládě nikomu neublíží.“ „A kdo ještě?“ zeptal se Akéla. Do kruhu se snesl černý stín. Byl to pardál Baghíra, po celém černý jako smůla. Baghíru znal kdekdo a nerad se mu pletl do cesty. Byl totiž prohnaný jako šakal,smělý jako divoký buvol a neurvalý jako raněný slon. Hlas měl však hebký jako med lesních včel a kůži hebčí než prachové listí. „Akélo a svobodný lide,“ zavrněl. „Když se vyskytne pochybnost, má-li se nějaké novorozeně zabít, nebo ne, podle zákona džungle je možno život mláděte vykoupit. A tak já k Bálúovu slovu přidám právě zabitého býka, leží necelou míli odtud.“ Tak byl zachráněn Mauglí, a tak začíná boj na život a smrt mezi člověčím mládětem a tygrem. A tady začíná dobrodružství žabáka Mauglího a jeho přátel. Nuž, pamatuj že zde platí zákony džungle a žádné jiné. Živ bude, kdo ctí je, kdo nezachovává je ten bídně zhyne.
Jak liána pevně lpí na stromě, odtrhnout nedá se ani. Tak chrání vlk smečku a v odměnu za to zas smečka ho chrání. V dobách, kdy v džungli zavládlo veliké sucho a zvířata se scházela u vysychající říčky, začal slon Hathí vyprávět jeden z nejstarších příběhů. „V prvopočátcích džungle, kdy to bylo, není známo, my, její obyvatelé, jsme spolu chodili a neměli jsme před sebou strach. Tehdy nebylo sucho, na jednom stromě rostlo listí, kvítí i ovoce a my jsme se živili jen listím, ovocem, trávou a kůrou. Člověka obyvatelé džungle neznali, jako jeden lid žili ve vzájemné shodě. Vládcem džungle byl Prvotní slon Thá. Ten vytáhl chobotem džungli z vodní hladiny. Kde kly zbrázdil zemi, tam se rozběhli řeky, kde šlápl nohou, tam vytryskly tůně pitné vody, když zatroubil chobotem stromy se kácely. Všechno dělat nemohl, ustanovil tedy pánem a soudcem nad džunglí Prvotního tygra: jemu ať obyvatelé džungle přednášejí své spory. Jako každý jiný i Prvotní tygr se živil ovocem a trávou. Bez bázně před něho obyvatelé džungle předstupovali a jeho slovo bylo zákonem. A tu jednou večer vzplála mezi dvěma srnci hádka o pastvu. A jak tak před Prvotním tygrem oba hájili svou věc, jeden prý do něho rýpl parohy. Prvotní tygr zapomněl, že je pánem a soudcem nad džunglí, skočil po srnci a zlámal mu vaz. Až do toho večera nikdo z nás nezahynul. Prvotní tygr pochopil, co provedl, a zmámený pachem krve utekl do severních bažin. My obyvatelé džungle se ocitli bez soudce a rvali se mezi sebou. Slon Thá ten lomoz zaslechl a hned se vrátil. Jeden mu vykládal ten a jiný zase ono, ale Thá zahlédl mrtvého srnce a ptal se, kdo ho zabil. Nikdo z nás mu to nechtěl povědět, zmámil nás totiž pach krve, jako nás občas zmámí dodnes. Nařídil tedy Thá stromům s převislými větvemi a liánám ať mu srncova vraha poznamenají tak, aby ho poznal. Tehdy Thá řekl:´Váš soudce uvalil na džungli smrt, nezbývá tedy než zavést zákon, který neporušíte. Poznáte Strach, a až jej zastihnete, poznáte, on že je vaším pánem a ostatní už přijde samo.´ A my jsme řekli: ´Co je Strach?´ Thá odpověděl: ´Hledejte a naleznete.´ Křížem krážem jsme tedy chodili po džungli a hledali Strach. A tu jednou se z džungle vrátili bůvoli a oznámili, že v jedné sluji dřepí Strach. Je po celém těle lysý a chodí po zadních nohou. Šli jsme se tedy podívat. Když nás zahlédl, vykřikl, a svým hlasem nám nahnal strach; ten nás trápí dosud. Polekaně jsme se rozutekli, přitom jsme po sobě šlapali a do krve se zraňovali. Jenom prvotní tygr s námi nebyl, pořád se skrýval v severních bažinách. Když se pak doslechl o tom, co jsme ve sluji spatřili, řekl: ´Půjdu za ním a zlámu tomu vaz.´ Běžel ke sluji celou noc, ale kudy běžel stromy a liány skláněly větve a čmárali mu celém těle a tak ho poznamenali. Kde se ho dotkly, tam mu na žluté kůži zůstali skvrny a pruhy. Však ty pruhy nosí jeho potomstvo dodnes. Když dorazil Prvotní tygr ke sluji praštil Lysého a zlámal mu vaz. Domníval se, že jiný takový v džungli není a že tedy zabil strach. A tehdy slon Thá řekl: ´Ty slepče! Smrti jsi rozvázal nohy a budeš ji mít v patách až nakonec zahyneš. Člověka jsi naučil zabíjet. Co stačíš, svým mláďatům, družce i sobě nachytej v lese, leč zábavu z lovu se nedělej. Člověka zabíjet střez se! Rudý květ - noční To bylo v dobách kdy Mauglí již 12 let žil v džungli u vlčí smečky… Byl parný den a Mauglí s pardálem Baghírou si hověli v chladivém kapradí. „Kolikrát jsem ti říkal, že máš v Šer Chánovi nepřítele?“ „Tolikrát, kolik je na támhleté palmě ořechů,“ řekl Mauglí. „ To je toho. Chce se mi spát, Baghíro, a tygr má dlouhý ohon a moc řečí – jako páv Mór.“ „Na spaní není čas. Ví o tom Bálú. Vím o tom já. Ví o tom smečka. Ví o tom i bláhovoučký srnec. Zabít tě v džungli si Šer Chán netroufá. Jenže Akéla, pamatuj, je stařičký. Jednoho dne už neskolí býka a přestane být vůdcem. Mladí vlci si od Šer Chána nechali namluvit, že člověčí mládě nemá ve smečce co pohledávat. Zakrátko dospěješ v muže,“ tiše povídal pardál. „ A to nesmí muž běhat se svými bratry?“ namítl Mauglí. „Ty jsi člověk,“ řekl pardál vlídně. Já jsem se vrátil do džungle a ty se budeš muset vrátit k lidem, jestli tě na shromáždění nezabijí.“ „Proč by mě měli zabít?“ zeptal se Mauglí. „Podívej se na mě,“ řekl Baghíra. Mauglí se mu upřeně zahleděl do očí. Za chvilku odvrátil mohutný pardál hlavu. „Proto,“ řekl a prackou rozhrábl listí. „Ani já ti nedokážu hledět do očí, a to jsem se narodil u lidí a mám tě rád. Ostatní tě nenávidí jen proto, že nesnesou tvůj pohled.“ Vtom Baghíra dostal nápad: „Pospěš si do úžlabiny k lidským chýším a seber tam nějaký Rudý květ, jaký si tam pěstují, abys měl ve chvíli potřeby silnějšího přítele, než jsem já nebo Bálú nebo ti příslušníci smečky, kteří tě mají rádi. Přines si Rudý květ.“ Rudý květ, to myslel Baghíra oheň. Žádný tvor v džungli ho správně nepojmenuje. Šelmy se ho ukrutně bojí a vymýšlejí pro oheň různé názvy. Mauglí se tedy vydal k lidské vesnici, kde získal oheň. Ukryl ho do hrnečku a vracel se do džungle. Pak se vydal na Poradní skálu. Na Poradní skále mezitím řečnil Šer Chán.. Tu se Mauglí skokem vztyčil. „Svobodný lide,“ vykřikl, „copak smečku vede tygr?“ A stařešinové smečky zahřímali: „Ať mluví Mrtvý vlk.“ Když vůdce smečky mine kořist, dokud žije – a to netrvá dlouho-, říkají mu Mrtvý vlk. Malátně zdvihl Akéla hlavu: „ Svobodný lide, a vy také Šer Chánovi šakali, dvanáct let jsem vás vodil od kořisti ke kořisti a nikdo se za tu dobu nezmrzačil, nikdo nepadl do léčky. Tentokrát mi kořist unikla. Máte právo mě zabít tady na Poradní skále. Ptám se tedy, kdo předstoupí a připraví mě o život. Podle zákona džungle je mým právem, abyste předstoupili jeden po druhém.“ V tuto chvíli povstal Mauglí – v dlaních hrnek s ohněm. „Slyšte,“ křikl. „Dost už toho psího žvástu. Co uděláte nebo neuděláte, to nezáleží na vás. Záleží to jen na mě. Aby to tady bylo všem jasné, přinesl jsem si kousek Rudého květu, kterého se vy psi, tolik bojíte.“ Hodil hrnek s ohněm na zem. Od žhavých uhlíků vzplanul suchý mech a celé shromáždění zděšeně couvalo před šlehajícími plameny. „Teď jsem pánem já,“ zuřil Mauglí, „a vy se budete řídit mou vůlí. Akéla bude žít, nezabijete ho, protože si to nepřeji.“ Rázným krokem přistoupil k Šer Chánovi a popadl ho za chmýří na bradě. Pro jistotu šel Baghíra s ním. „Vstaň, žíhaná kočko!“ křikl Mauglí. „ Když už mě tenhle zabíječ dobytka nezabil, dokud jsem byl mládě, zabije mě prý ve shromáždění. Takhle bijeme zbabělce, když dospějeme v muže!“ A větví zbil Šer Chána po hlavě a tygr samým strachem kňoural a kňučel. „Teď se kliď, kliďte se všichni, až příště přijdu na Poradní skálu, ozdobím ji tygřím kožichem.“ Tak Mauglí poprvé porazil tygra a stal se vládcem džungle. Jen šakal se za tygrem na lovu plíží a živí se drobty, až dospěješ v lovce, buď hrdý a vlastní se kořisti chop ty. Jednou za soumraku, zrovna když Mauglí pomáhal Akélovi ulovit srnce, se džunglí ozval křik, který oznamoval všem obyvatelům vpád cizích hord. Mauglí se zastavil a Akéla zježil srst a zavrčel. Vtom se rozhrnulo křoví a objevil se starý vlk. Byl celý od krve a přední pracku měl zle pochroumanou. „ Co se ti stalo?“ zeptal se Akéla. „Dhólové – ryšaví psi! Vrazi! Od jihu přišli na sever, v Dakšilu že nemají už do čeho kousnout a kdeco po cestě zabíjejí.“ „Kolik jich bylo?“ skočil mu do řeči Mauglí. „ Nevím. Tři z nich už lovit nebudou, ale pak jsem utekl.“ Akéla se zachvěl. Znamenalo to, že táhnou do boje dhólové, ryšaví psi. Táhnou napříč džunglí, a nač narazí, to srazí k zemi a rozsápou. Nejsou tak velcí jako vlk a zdaleka ne tak chytří, ale jsou silní a je jich hodně. „ To bude boj na život a na smrt.“ řekl Akéla, „svoláme smečku.“ „ Dobrá,“ zamračil se Mauglí, „ já si zatím něco zařídím.“ A odešel k řece. Mauglí šel hledat hroznýše Ká, který lovil u jelení stezky. „ Dobrý lov,“ pozdravil Mauglí. „Kššš,“ obořil se na něj Ká. „Slyšel jsem, že máme v džungli psi.“ „Špatné zprávy se šíří rychle,“odpověděl Mauglí. „Pojď se mnou, něco ti ukážu,“ řekl Ká a pomořil se do říčky. Jeho mohutné tělo snadno překonalo vodní tok a již byl na druhé straně, kde čekal na Mauglího. Po nějaké době došli k roklině, kde se řeka stáčí k mohutnému vodopádu. „ Tady je místo smrti,“ ozval se chlapec. „Proč jsme tady?“ Mauglí se starostlivě rozhlížel, vzduch čpěl sladkokysele jako mraveniště za parného dne. Všude bylo ticho a v zemi díry, že by se tam vešla Mauglího ruka. „Ony spí,“ řekl Ká. „Před tygrem slon neuhne. Leč oba uhnou před dhóly. Dhólové prý neuhnou před nikým. Před kým však uhne Skalní drobotina?“ Od samých počátků džungle sídlí v rozeklaných skalách ta Skalní drobotina – pilné, zuřivé, černé, divoké indické včely. Po celé délce byla rokle z obou stran ověšena jakoby třpytnými záclonami z černého sametu. Byly to milióny spících včel. Mauglí se při pohledu na ně zachvěl. „Pojďme pryč,“ zašeptal a rozhlížel se jestli náhodou včely neprocitají. „Oni procítají až za svítání,“ uklidňoval ho Ká. „ Něco ti povím. Před mnoha dešti sem z jihu zabloudil štvaný srnec, v džungli se nevyznal, smečku měl v patách. V panickém strachu přeběhl přes tuhle roklinku a skočil do vody. Smečka, která se slepě hnala po stopě, ho viděla. Slunce stálo vysoko a rozezlených včel bylo mnoho a mnoho. Ze smečky se jich také mnoho vrhlo do řeky, ale než dopadli do vody, dávno bylo po nich. Ti, co se tam nevrhli zahynuli se skalách. Srnec zůstal na živu.“ „Jak to?“ „ Protože se hnal hlava nehlava a rovnou skočil dolů, ještě než ho včely postřehly, octl se v řece, zatímco ony se teprve houfovaly k zabíjení. Za ním běžící smečka podlehla náporu včel vyplašených srnčím během.“ Dlouho bylo tich a potom Mauglí zašeptal: „Zataháme tedy smrt za vousy, ale namouduši, Káe, ty jsi z celé džungle nejmoudřejší.“ Druhy den k večeru se dhólové přiblížili, ke stromu kde na ně čekal Mauglí. „Kdo vám sem dovolil přijít?“ zeptal se Mauglí. „Nám patří všechny džungle,“ ozval se jeden pes a vycenil zuby. Mauglí se mu vysmál a vynadal jim do krys, ryšavých psů a všemožně je dráždil, bezpečně ukryt v koruně stromu. Jako opice se přehoupl na další strom, z něho na další a zase na další. S hladově zdviženou hlavou táhla smečka za ním. Na poslední stromě vytáhl česnek a za pohrdlivého vytí dhólů se jím důkladně natřel. Pak sjel ze stromu, a než se dhólové vzpamatovali běžel k Včelím skalám. Skalní drobotina usnula hned za soumraku, ale jen Mauglí na duté půdě zadupal, naráz jako by se cela země rozbzučela. Doběhl až k rokli a skočil do řeky. Shora se ozýval zuřivý štěkot, přehlušovaný hromovým burácením – to burácela křídla Skalní drobotiny. Někteří dhólové zapadli do strží vedoucích do podzemních slují a tam se mezi rozházenými plástvemi dusili, rvali a rozháněli čumákem, nakonec se pak na mračnech včel mrtví vyvalili z děr do zčernalých pobřežních rumišť. Někteří dhólové doskočili jen na stromy a včely je rázem zahladily. Žádný ryšavý pes nepřežil a džungle byla zachráněna. Je pánem tvým tygr a pardál a medvěd. Jen netvař se hloupě. Měj Háthího v úctě. A zdaleka obejdi včelí doupě. To bylo v době, kdy medvěd Bálú učil Mauglího další ze složitých zákonů džungle. Mauglí byl již celý rozmrzelý, protože se mu nechtělo sedět a poslouchat, co mu medvěd vykládá. Uvelebil se pardálu Baghírovi na zádech a zlostně frkal. „ Však já budu mít také své plémě a celý den je budu vodit po větvích.“ „ Co to zas blábolíš, ty mládě?“ řekl Baghíra. „Ano, budu, a po starém Bálúovi budu házet blátem,“ vztekal se Mauglí. „Oni mi to slíbili!“ „Ty jsi byl u opičího lidu – u šedých opic – u lidu bez zákona -, který pojídá kdeco. Styď se.“ Mauglí vleže na zádech vysvětloval: „Bálú mě praštil po hlavě a tu slezly ze stromů šedé opice a litovaly mě.Byli na mě hodní, ať prý za nimi přijdu zas.“ „Poslyš, člověčí mládě,“ ozval se medvěd hromovým hlasem, jako když za dusné noci zahřmí. „Naučil jsem tě veškerému zákonu džungle, platnému pro jeho obyvatele – kromě opičáků, kteří jsou vyvrhelové. Mají jiné mravy než my. Vůdce neznají. Chybí jim paměť, naparují se a chvástají, žvaní, co všechno nejsou, ale jen spadne ořech, dají se do smíchu a na všechno zapomenou.“ Pak medvěd a pardál nechali Mauglího samotného, aby o tom mohl přemýšlet. Pak najednou ho za ruce i nohy drží něčí dlaně, které ho zvedají a odnáší do korun stromů. Dole pod ním burcoval Bálú džungli a Baghíra cení zuby a drápe se na strom. Opičáci se dali na útěk. Dva nejsilnější opičáci popadli Mauglího pod paží a třímetrovými skoky se s ním hnali přes vrcholky stromů. Marně se snažil Baghíra držet s nimi krok, a medvěd byl ještě pomalejší. „Já vím, kam jdou,“ funěl Bálú. „Určitě ho odtáhnou do Bandar lógu. Tam za ním nemůžeme, potřebujeme pomoc. A koho se Bandarové bojí?“ „ Jedině hroznýše Káa,“ odpověděl si sám pro sebe Bálú. Zastihli Káa, jak si v odpoledním slunci hoví a zálibně si prohlíží svůj nový šat. Deset dní prožil v ústraní, jak svlékal kůži, a byl teď nádherný – mohutnou tuponosou hlavou rejdil po zemi a jedenáct metrů dlouhé tělo svíjel do roztodivných křivek. „ Co vás ke mně přivádí,“ zeptal se Ká. Baghíra začal rychle vypravoval. „Věc se má takhle. Ti zloději ořechů a lupiči palmových listů, ti zlomyslní opičáci nám ukradli člověčí mládě. No a Bandarové se bojí jenom Káa. Mimochodem když jsi převlékal kůži, tak ti nadávali do žlutých žížal.“ „No dobrá, ukážu jim kdo je jejich pánem!“ syčel had. Pardál protáhl své svalnaté tělo a vyrazili do opičího města. Opičáci si na Mauglího přátele ani nevzpomněli. Dopravili chlapce do svého města a velmi si na tom zakládali. Město na vršku kdysi postavil nějaký král. Dosud bylo vidět kamenné silnice vedoucí k sesutým hradbám, kde z rozviklaných zrezivělých veřejí trčely zbylé štěpiny. Stromy prorostly hradbami a vyrostly nad ně. Bašty se sesuly a z věžních oken splýval břečťan. „Chtěl bych se najíst,“ řekl Mauglí. „V těchto končinách džungle se nevyznám. Dejte mi najíst nebo mě pusťte do hor. Nějakých deset dvacet opic se mu rozeběhlo pro ořechy a plané papáje. Cestou se o ně porvaly a vracet se s chatrným zbytkem jim nestálo za to. Mauglího všechno bolelo, měl zlost a hlad, a tak bloumal po pustém městě. Došel až na hradby, ale opice ho z nich strhly zpátky. Zaťal zuby a spolu s opicemi se odebral na terasu nad nádržemi naplněnými dešťovou vodou. Z rozpadlého příkopu nad hradbami to všechno pozorovali oba přátelé Baghíra a Ká. „Zajdu k západním hradbám,“ zašeptal Ká a odplazil se. „Dobrý lov,“ řekl pardál zasmušile a téměř bezhlesu se vrhl na opice. Kousat, to by jen mařil čas, a tak bušil zprava i zleva do opic, obklopujících Mauglího. A tu se od zborcené hradby ozval Bálúův burácivý válečný pokřik. Starý medvěd utíkal, co mohl, ale dřív se tam nedostal. Uřícen doběhl na terasu a rázem zmizel až po hlavu v roji opic. Dosedl pevně na zadek, rozpřáhl přední tlapy, nejbližší opice, rozmačkal v objetí a potom do nich vytrvale bušil. Ze třetí strany se do toho zpříma, řízně a krvelačně vrhl Ká. Hroznýšova bojová síla spočívá v úderu hlavou, do něhož vkládá veškerou tělesnou sílu i váhu. Opice se rozutekly s nářkem : „ Ká. Je tu Ká. Utečte!“ „Ssstát!“ zasyčel Ká a celé město zmlklo. „Odveďte si Mauglího, řekl Ká. „ Začíná tanec – Káův hladový tanec. Buďte zticha a pozorujte.“ Dvakrát třikrát se velkým kruhem otočil, potom vytrvale a pomalu vytvářel osmičky a smyčky. „Přistupte blíž.“ Opičí řady se bezradně posunuly vpřed.To již ale Mauglí, pardál a Bálú šťastně opouštěli opičí město. Když se myješ, tak se myj důkladně. Pij jenom do polopita. Spi ve dne, den na spaní stvořen je, v noci se kořist líp chytá. Bílý brejlovec – noční To bylo v době, když Ká snad po dvousté převlékl kůži se Mauglí rozhodl, že prozkoumá opuštěné město, kdy byl zajat opicemi. Společně s hroznýšem vyrazili do Chladných doupat. Dávno se už Mauglí opičáků nebál, zato opičáci trnuli před ním hrůzou. Co jich bylo, zrovna drancovali někde v džungli a město bylo pusté a zmlklé. Ká namířil k pobořenému královninu letohrádku a po suti sjel na schodiště, které sestupovalo pod zem. Kus cesty se plazili po klikaté a točité chodbě, až došli ke zdi. Prolezli otvorem a octli se v rozsáhlém sklepení. Klenutý strop byl porušen kořeny a několika pruhy tam do šera pronikalo světlo. Mauglí se vztyčil a řekl : „Doupě je to bezpečné, ale trochu z ruky. Co je tu vlastně vidět?“ „ A já nejsem nic?“ ozvalo se odněkud zprostřed sklepení. Před Mauglím se soukalo cosi bílého a náhle se před ním vztyčil brejlovec tak obrovský, jakého jakživ nespatřil – měřil skoro dva metry a pobytem v šeru vyrudl do barvy slonoviny. Do bledě žluta mu vybledly i brejle na roztažené kápi. Oči měl jak rubíny. Vypadal úžasně. „Kdo jsi,“ zeptal se brejlovec, že si tu přede mnou bez bázně sedíš a lidskými ústy pronášíš naši řeč.“ „Říkají mi Mauglí, pocházím z džungle. Můj lid jsou vlci a Ká je můj přítel. A kdo jsi ty, otče brejlovců?“ „Jsem strážce králova pokladu. Kurun – Rádža, mě zazdil, abych ty kdo sem přijdou krást naučil umírat. Žádné bohatství se tomuto nevyrovná, ale již dlouho s ničím nikdy nehnul.“ „Po městě je veta. Pohleď nahoru, kořeny stromů páčí kameny od sebe.“ Domlouval mu Ká. „Prokážu ti milost, chlapče, než zavřeš oči. Pohleď a dívej se, co člověk jakživ neviděl.“ Běda tomu, kdo v džungli Mauglímu vykládá o milosti,“ procedil chlapec mezi zuby, „ale potmě, to vím je všechno jinačí. Když tě to potěší, podívám se.“ Zbystřil zrak a uviděl, že do výše jednoho metru je podlaha zavalena zlatými a stříbrnými penězi. Byly tam zlaté svícny, z jejichž ramen mihotavě visely provrtané smaragdy. Byly tam deset centimetrů široké pásy z čtvercově broušených démantů a rubínů a dřevěné trojmo pobité truhly, rozpadlé na prach, napěchované nebroušenými hvězdicovými safíry, opály, lazurity a granáty. „Za takový pohled se snad vyplatí umřít?“ řekl brejlovec. Prokázal jsem ti milost, nebo ne?“ „Nerozumím,“ bránil se Mauglí. „Samé tvrdé a studené věci, jíst se nedají. Ale tohle,“ – tu ukázal na smaragdy vykládané kopí – „mám chuť si vzít a prohlédnout na slunci. Dal bys mi ho? Já ti za to přinesu k jídlu žáby.“ Bílý brejlovec se přímo třásl škodolibostí. Jistěže ti to dám. Dám ti všechno, co tu je – až odejdeš.“ „Vždyť už jdu. Je tu zima a tma.“ „Podívej se k nohám. Co to je?“ Cosi bílého a hladkého zdvihl Mauglí ze země a klidně řekl : „Lidská lebka a tady dvě další.“ Před mnoha lety sem přišli lidé pro poklad. Jen jsem na ně promluvil, zůstali bez hnutí ležet.“ „A teď,“ otočil se brejlovec na Káa, jdi jestli chceš, ty bachratý zabíječi opic, jen ti šáhnu na šíji a v džungli po tobě nebude ani slechu.“ „Říkám ti, ty bílý červe temnoty, že je po králi veta. Kolem dokola je džungle!“ rozkřikl se Ká. „Ale poklad tu zůstal. A ještě něco. Jen počkej, skalní Káe, jak bude chlapec běhat. Něco si užijeme. Běhej, chlapče a hezky zčerstva!“ Klidně sáhl Mauglí Káovi na hlavu a zašeptal: „Ten bílý hastroš se stýkal jen s lidmi z člověčí smečky. Mě nezná. Sám si o ten lov řekl. Ať si ho užije.“ Rázně mrštil kopím tak, že napříč dopadl hadovi přímo za kápi a připíchl ho k zemi. Mauglí sáhl po tesáku a Ká mu zavelel: „Zabij!“ Mauglí vytasil čepel a řekl: „Ne, budu zabíjet jen pro potravu. Koukej, Káe!“ Uchopil hada za kápi, čepelí tesáku mu rozevřel tlamu a prstem ukázal na brejlovcovy strašlivé jedovaté zuby. Byly vykotlané a zčernalé. Jak se hadům stává, Bílý brejlovec přestal být ve stáří jedovatý. Mauglí vytáhl kopí a pustil brejlovce na svobodu. „Královský poklad bude potřebovat nového strážce,“ usmál se Mauglí. A pak pokynul Káovi a společně se vrátili do džungle. Na skvrnách levhart zakládá si, buvol na rozích. Měj čistou srst i boky, síla lovcova je v nich. Mauglí měl v džungli jednoho velkého nepřítele,který mu neustále vyhrožoval smrtí. Chromý tygr Šer Chán neustále číhal, aby chlapce zastihl bez smečky nebo bez jeho přátel. A tak se Mauglí rozhodl, že si to s ním vyřídí jednou pro vždy. Nezapomněl, že slíbil přinést na Poradní skálu tygří kůži. Celé tři měsíce Mauglí pozoroval vesnici domorodců a pomalu připravoval svůj plán. V indické vesnici vyhánějí chlapci časně zrána krávy a buvoly na pastvu a večer je pak zaženou domů. U stáda se chlapci nemůže nic stát, protože na houf krav si ani tygr netroufne. Mauglí se pomalu seznamoval, jak to u lidí chodí a začal navštěvovat vesnici. Až nakonec požádal aby směl pást krávy. Mauglí jezdil na pastu na statném buvolu, který se jmenoval Ráma. Jednou je Mauglí zahnal až na pokraj džungle, kde potkal svého druha z vlčí smečky. „ Co to, že ses dal na pasení?“ zeptal se vlk. „To nic,“ chlácholil ho Mauglí, prozatím jsem vesnickým pasáčkem. Co nového o Šer Chánovi?“ „Vrátil se do této krajiny, dlouho na tebe čekal. Zrovna odešel jinam, má tady prý málo zvěře. Ale pořád tě chce zabít.“ „Dobrá,“ řekl Mauglí, „až se vrátí dej mi vědět.“ Den co den vyháněl Mauglí buvoly k bahnitým jámám a den co den se s nima vracel do vesnice. Jednou konečně za ním přišel vlk Šedák a povídá: „Celý měsíc se schovával, aby uspal tvou bdělost, teď jde po tvé stopě.“ „Jestlipak se dnes najedl, nebo loví o hladu?“ zeptal se Mauglí. „Ráno skolil prase a taky se napil.“ „Ach ten hlupák, to mám čekat až se vyspí. Buvoli zaútočí až když ho ucítí, a já jejich řeč neumím. Jak se mu dostat zezadu na stopu, aby ji zvětřili?“ Mauglí stál zamyšleně s prstem v ústech. „Oklikou přes džungli se dá stádo zavést až na kraj rokle a tam bude ta kočka v pasti,“ pomyslel si Mauglí. Na pokraji rokle stádo zaváhalo, ale rázným mlasknutím dal Mauglí povel k pohybu. „Tak a teď povím Šer Chánovi, kdo tu je.“ Přiložil ruce k ústům a houkl do rokle a ozvěnou se nesl jeho hlas od skály ke skále. „Kdo volá?“ ozval se tygr a z rokle s vřískotem vylétl nádherný páv. „Já, Mauglí. Zloději dobytka, nejvyšší čas, aby ses dostavil na Poradní skálu. Jen dolů Akélo – žeň bůvoli dolů! Dolů, Rámo, dolů!“ Jako parníky v peřejích hnali se buvoli o překot, až kolem nich poletoval písek a štěrk. Běželi nezadržitelně vpřed, ještě nebyli na dně rokliny, a ti Ráma zvětřil Šer Chána a zabučel. Na hřbetě se mu zachechtal Mauglí: „Tak už víš!“. Hotová změť černých rohů, zpěněných tlam a vytřeštěných očí se řítila roklí jako balvany unášené povodní. Znali svůj úkol – strašný buvolí útok, před nímž ani tygr neobstojí. Šer Chán zaslechl hřmění kopyt, vstal, motal se po rokli a po obou stranách slídil, kudy by utekl, ale kolmo nad ním se tyčily stěny rokle. Obtížen jídlem a pitím plahočil se dál, všechno mu bylo milejší než boj. Mauglí zaslechl další bučení z ústí rokle. Šer Chán se otočil, věděl totiž, že v krajním případě bude lépe utkat se s býky než s kravami, které mají u sebe telata. A tu Ráma zakopl, klopýtl a cosi měkkého zašlápl. Po Šér Chánovi už nikdo nemusel dupat. Bylo po něm, houfem se k němu slétali luňáci. „Byla to psí smrt, bratři,“ řekl Mauglí a sáhl po tesáku. „Stejně by se nebránil. Pěkně se bude jeho kůže vyjímat na Poradní skále. Dáme se do toho ráz na ráz.“ Tím končí boj mezi chlapcem a tygrem, a tím také končí naše vyprávění o životě v džungli. Kdo nad jiné lstivý je, silný a odvážný, vůdcem ho zovem, ten všeliké mezery v zákoně vyplní rázným svým slovem. |
