Svatojánské proudy

Úvodní strana

Další akce

V roce 2009

Foto

5.- 6.9.2009

Tento puťák se vlastně málem nekonal. Vymyslel se víkend, všechno bylo připravené a pak do toho zasáhla předpověď počasí. Páni meteorologové totiž tvrdili, že se na Česko žene vichřice, že budou padat stromy a tak podobně. Takže jsme pro jistotu odložili odjezd až na sobotní ráno. Mimochodem na Proseku bylo skoro do půlnoci jasno a mírný větříček lehce pohyboval lístky na stromech. Od té doby tvrdím, že předpovídat počasí je nejlepší job, který znám, když se vyjmenují všechny možnosti, nedá se nic pokazit.

V pátek jsme se sešli u nás a Ilonka nám přednesla svůj koncept fungování táborů. Měla to připravené velmi dobře a s většinou věci jsem zcela souhlasil. Toto je ale interní záležitost a proto na informace vyhlašuji embargo.

V sobotu ráno byl sraz na Smíchovském nádraží, a jako vždy někdo z rodiny Šilhánů přišel pozdě. Což je klasika, která nikoho nepřekvapuje. Hustá byla Ilonka, která se rozhodla jít v sandálkách, prý je to nejlepší obuv a vůbec. Neměl jsem odvahu jí to rozmlouvat.

Autobus nás, tedy jmenovitě Gábinu, Doda, Ilonku, Alici, Toma, Anetku, Hanájku a mojí maličkost, odvezl do Štěchovic, kde se dokoupilo něco zásob a pak už se šlo.

Pomocí mapy a buzoly se povedlo najít správnou cestu. která nás odvedla na Svatojánskou naučnou stezku. Možná by té mapy ani nebylo třeba, neboť nad námi byl směrovník. Ale pro lepší pocit se použila již zmiňovaná mapa.

Začátek cesty byl v pohodě, mírné stoupání, krásné výhledy na Vltavu, příjemné počasí. Za této idylky se došlo k první přestávce, kde jsem na břehu řeky a na neplovoucí lodičce rybářů, zranil Aličku. To se dělá tak, že se červenou fixou namaluje krev, blátem rozmatlá rána a vodou rozblemcá všechno dohromady. No a pak se ošetřuje. Myslím, že při skutečném zranění, by Alička přišla o ruku následkem ošetřování. Pak se ještě zkoušelo, zda by šlo zachránit pacienta zraněného na prstu. Jak to dopadlo je vidět na fotkách.

Další část cesty se nesla ve znamení rodinné odpolední procházky. Sem a tam nějaký kamínek v cestě, jeden tunýlek, pár kolistů, co mělo vlastní hlavu a nám nevěřilo. Ještě bych připomenul poněkud shnilou lávku a branky, které se na cestě musely zavírat.

První předzvěst věcí dalších byl výstup od řeky na Slapskou hráz. Nechtělo se nám po silnici, tak se šlo zkratkou která trvala stejně jako po silnici, byla to však mnohem horší cesta.

Z hráze jsme obdivovali sami sebe, co jsme to dokázali zdolat. To už byl čas na oběd. Místo se našlo celkem rychle, špagety byly skvělé a nějaká chybějící lžíce nás nemohla rozházet.

Po nutném nabrání vody a z ohledem na pozdější hodinu jsme vyrazili hledat místo na spaní. To nám zabralo tak dvě hodinky a po postavení přístřešku, vyrobení ohniště a spořádání buřtíků jsem vytáhl uzlovačky a vyzkoušelo se udělat pár uzlů. Pak nás Dodo spoutal k sobě a dobře půl hodiny se nám posmíval, že se neumíme rozvázat. Měl pravdu.

Chvilku se povídalo a pak krásně spinkalo.

Po snídani jsme s Hanájkou chvilku vysvětlovali jak určit sever bez buzoly, podle slunce, hvězd, stínu, stromů, mravenišť ....

No a pak jsem dostal ten nešťastný nápad s mapou. Ukázal jsem vedoucím výchozí bod a bod cílový s tím, že se tam s Hanájkou necháme dovést. Popisovat boj o přežití nebudu, myslím, že to dostatečně vykreslují fotky a pár vzkazů v Návštěvní knize.

Snad jen jednou větou. Cesta, která by normálně trvala asi tak hodinku se díky nepoužívání zdravého rozumu zavilému přístupu nejmenovaných jedinců protáhla na celodenní výlet s cestou Tam a zase zpátky.

Budu na to rád a dlouho vzpomínat.

Danaja

Danaja