|
|
Cesta kolem světa |
|
|
Přerušujeme vysílání, a poslechněte si exkluzivní reportáž, kterou získalo naše rádio – Rádio Evropa 98. Náš spolupracovník se při cestě po Indickém poloostrově seznámil s dcerou světoznámého vědce doktora Bahandrámy, která mu dala k nahlédnutí jeho deník o dávno zapomenutém kmenu Chazarů. Základní informace : Tento válečnický kmen, který žil v 18. - 19. století před Kristem (tj. před 3800 lety) na dosud neznámém území, pořádal každý rok válečnické výpravy do celého světa. Chazaři vyznávali dnes již neznámé náboženství, uctívali sůl a své chrámy vytesávali v podzemních skalách. Jejich zvyky nedovolují, aby náboženství zasahovalo do státních a vojenských záležitostí. Díky své vzdělanosti a svému vojenskému umění si snadno podmanili ohromná území jiných států. Na obsazeném ustanovovali tzv. Chazarát, ve kterém vládnul nejvyšší Chazan, který spravoval přírodní bohatství a také se staral o rozvoj vzdělanosti. Stopy Chazarských výpadů nacházíme dodnes na celém světě. Většinu těchto stop se stále nedaří pochopit a rozluštit. Není známa jejich technologie, kterou opracovávali kovy, sklo nebo kámen. Jejich stavitelské schopnosti jsou přirovnávány schopnostem stavitelů Aztéckých svatyň a způsob jakým vyráběli šperky nebo obřadní předměty se nedaří napodobit ani v současné době. Podle hypotézy indického vědce Bahándrámy je údajně vodítkem k těmto výtvorům vytesané písmeno „CH“, které se nachází na všech místech nálezů Chazarské kultury. Tento vědec také zjistil, že v každém písmenu je zašifrována zpráva, která uvádí kde se nachází jejich rodná země. Náš vědecký spolupracovník zjistil, že v pozůstalosti Bahándrámy se nacházejí nějaké záhadné knihy psané podivným jazykem. Část jedné knihy byla přeložena a zde je ta nejzajímavější část: „ Já velký Chazan Kafrix jménem se právě nacházím na malém ostrově někde na polovině cesty od domova. Sil již není a konečná hostina začíná. Náš slavnostní šat bude opět oděn. Moji druhové otesávají poslední kámen. Klanění pramenu vědění je připraveno.“ Tímto podivným poselstvím překlad končí. Indický vědec se dále zmiňuje o tajemném obřadu jehož význam není úplně jasný. V pozůstalosti je mnoho výpočtů o nichž se náš vědecký spolupracovník domnívá, že jde o výpočet místa a způsobu jak lze projít „ Branou času“. Pomocí této brány bychom mohli projít do dob dávno minulých a vypátrat kudy Chazaři cestovali, kde byla jejich vlast co vlastně znamená ten záhadný úryvek. Já Chazan Kafrix, k vám promlouvám. Nemám již takovou moc, abych se vám ukázal, ale mohu k vám promlouvat a trochu vám pomoci s vaším putováním. Na ostrově, o kterém jsem se již zmínil se nahází příhodné místo pro naše potřeby. Domorodci mu říkají Stonehenge. Stonehenge je kamenný památník, který se rozkládá na Salisburské planině v Jižní Anglii. Postavili jsme ho, abychom měli místo na naše obřady uctívání kultu Slunce. Kameny jsme si přivezli na vorech po řece Avon z lomů, které jsou vzdáleny 100 km, váží 50 tun a měří 4,2 m. Naše stavba je kruhová a obehnaná malým valem a příkopem. Původně jsme používali namodralé kameny, které jsme později nahradili ohromnými balvany ze zeleného pískovce, jež zde stojí dodnes. Stonehenge je pro nás posvátný neboť, tu pohřbíváme na mohylových pohřebištích své zemřelé, kterým dáváme do hrobů kovové předměty a šperky. Stonehenge využíváme i jako observatoř, spojnice mezi kameny tvoří přesné čáry k pozorování východu a západu slunce a k pozorování měsíce při letním a zimním slunovratu. Je možné sledovat pohyby slunce a hvězd, předpovídat zatmění slunce a určit vhodný čas k uctívání bohů, více vám ale nemohu více říci, neboť mi to naše náboženství nedovoluje. Je to naše tajemství. Ze západu k našemu památníku vede rovná cesta, kterou používáme nejčastěji. Tato cesta je chráněná složitým bezpečnostním opatřením, které není možné obejít. Po mnoho let se snažíme uchránit Stonehenge, před nezvanými hosty. Všude okolo hlídají naši neviditelní sluhové, aby byl zabezpečen klid našich zemřelých. Po našem odchodu je toto místo navždy pusté a nikdo se neodváží jej vyloupit. Strašlivým způsobem potrestáme každého, kdo se neopatrně pohybuje na těchto kamenech. Naši sluhové neznají slitování.. Jen jednou do roka lze vstoupit na Stonehenge. Jestliže se vám podaří vystihnout správný čas, Stonehenge neboli „Visící kameny“ vám umožní najít ukázky naší řemeslné dovednosti a z nich se snad dozvíte více o našem kmenu. Pochybuji, že vypátráte naše další stopy. Věřím, že se vám to nepovede. Pokud ano, budu nucen vám říci další informace. Nepůjde to však lehce. Budu vám dávat nelehké a zapeklité úkoly, abyste náš kmen Chazarů nepoznali a neodhalili. Aby ten začátek nebyl tak složitý, napovím, že další země v našem putování má ve znaku půlměsíc. Při naší cestě za poznáním jiných krajů, jsme nemohli vynechat jedno z nejkrásnějších měst na světě. Když jsem já, Chazan Kafrix, byl ještě malý chlapec, dorazila skupina našich bojovníků do města, které je zajímavé hned několika zvláštnostmi. Jako snad jediné město na světě se nachází na dvou světadílech – větší část v Evropě a ta menší v Asii. V tomto městě se nachází veliké množství mešit a chrámů, které patří nejbohatším a nejmocnějším mužům. Naše bojovníky nejvíce překvapil Sofiin palác a Modrá mešita. Největší a nejbohatší je ovšem sultánský palác zvaný Topkapi. V jeho prostorách se nachází harém, kde žijí ženy velkého sultána. V klenotnicích sultána je obrovské množství zlata a drahokamů. Nejvzácnějším klenotem je zelený safír, který je velký jako pštrosí vejce. Tohoto safíru se sultán zmocnil na jedné ze svých loupežných výprav. Přepadl bohatou karavanu poslů, která přinášela dary ruskému carovi. Safír byl jeden z mnoha pokladů, který nikdy nedorazil ke svému cíli. Protože se sultán bál o svůj klenot, snažil se jej ukrýt na bezpečném místě, a právě v této době do tohoto města přišel náš oddíl. Sultán si nás hned pozval a zahrnul nás dary a hostil nás výborným jídlem. Za nějaký čas, si nás sultán oblíbil natolik, že se nám svěřil i se svými starostmi. „Ačkoliv je toto město hned u moře,“ vyprávěl sultán, „ostatně Bosporskou úžinu je vidět z okna mého paláce, je a byl v něm vždy nedostatek vody. V letních měsících, kdy teplota vystupuje skoro na 40 stupňů, hyne dobytek a lidé také nemají, co pít. Nejhorší situace nastává v dobách, kde se barbaři z okolních zemí rozhodnou obléhat mé město. Z jedné strany slané moře z druhé barbaři odříznou přístup do vnitrozemí. Nevím si rady“, končí sultán vyprávění, a ještě dodá: „všichni se snaží získat můj safír.“ Chazarská kultura si ovšem ví rady i s tímto problémem. Za pomoci našich stavitelů byla vybudována ohromná podzemní nádrž na vodu, která dostala název Cisterna. Cisterna je dlouhá 500 metrů a široká skoro 80 metrů, strop drží 40 hlavních a dalších 40 pomocných sloupů, vchod byl zamaskován do malého domečku ve kterém bydlel strážný. V této nádrži je mnoho tajných místností a chodbiček ve kterých sultán ukrýval své poklady. Zde také ukryl svůj vzácný safír. Tím končím s vyprávěním o dalším místě naší cesty. Najděte tajemství Cisterny, jestliže nás chcete poznat a najít. A jak se toto město jmenuje? Má hodně jmen – nejdříve se jmenovalo Kalchedon, v naší době Konstantinopol, potom Cařihrad a dnes nese jméno Istanbul a je v Turecku. Kam teď? Tam kde velká poušť a kde se uctívá krokodýl. Začali jste své putování až nebezpečně úspěšně. Nepředpokládal jsem, že budete tak houževnatí cestovatelé. Donutili jste mě tedy, abych vám, dle svého slibu, opět řekl, jak máte postupovat dál. Tentokrát vás čeká nelehký úkol. Vstupujete do země egyptské, ve které nyní vládne faraón jménem Smenchkaré III. Jako každý faraón v této době si nechává stavět pyramidu. Pyramida je ohromná stavba ve tvaru jehlanu, která faraónům slouží jako hrob. Protože jsou tak ohromné, musí se začít stavět brzy za faraónova života. Je to složitá stavba, a znalosti o jejím provedení jsme získali od starých egyptských architektů. Proto nás faraón Smenchkaré III najal jako vrchní stavitele.Na stavbě pracuje mnoho a mnoho mužů, někdy i sto tisíc. Muži na stavbě mnohokrát i umírají. Pyramidy se staví z obrovských kamenných kvádrů, které váží i několik tun. Pyramida kterou právě stavíme je vysoká 135 metrů a na každé straně měří 200 metrů. Musíme však se stavbou spěchat, protože faraón je těžce nemocný a asi brzo umře. Pyramida musí být dokončena v okamžiku faraónovi smrti. Mrtvý faraón se mumifikuje, uloží do sarkofágu a pak se do pyramidy pohřbí. Pohřební komory ještě musí vyzdobit malíři a písaři. Faraónu se do pyramidy dává mnoho a mnoho krásných darů a šperků. Celý Egypt truchlí, všude po zemi je smutek a nářek, konají se i pohřební hostiny. Egypťané jsou v pohřebních záležitostech velmi zvláštní, věří v posmrtný život a v jakýsi soud před bohem podsvětí. Myslí si, že faraón všechny dary v hrobě použije. No, ale více vám již o těchto stavbách říkat nebudu. Vy určitě chcete přejít Egypt a pátrat po nás – Chazarech dál. To však nebudete mít lehké. Faraón ve své zemi žádné cizince jen tak netrpí. Poradím vám však, jak si získat jeho přízeň a získat povolení pro přechod jeho země a pro další cestování. Není jednoduché cestovat zemí, kde žije mnoho různých národů, kde krajem putují uprchlé bandy otroků, kde žije nebezpečný krokodýl. Nemáte však na výběr. Vypravte se pro listinu, která vám řekne, jaký úkol vás čeká. Když budete postupovat přesně podle návodu v listině, snad se vám podaří ze země egyptské zase v pořádku odejít. Až všechno splníte, nasedněte do lodí a přeplujte Atlantský oceán. A dovolte mi malý žertík. U Bermudského trojúhelníku se dejte doleva. Čeká na vás země kaktusů a mačet. Mexiko - Záhada křišťálových lebek. Opět jste mně donutili, abych se vám ozval. Jste až příliš odvážní a dobří, což se mi přestává líbit. Není mi zrovna vhod vám říkat tolik věcí o našem kmenu a hlavně o našich stavbách a výtvorech. Nicméně i nyní se vám povedlo dostat ze mě další informace. Dnes to je o křišťálových lebkách. Křišťálové lebky mají pro nás zvláštní význam, i když nejsme jejich tvůrci. Máme je od místního mexického kmene Aztéků. Vlastně ani nevíme tajemství výroby těchto lebek. Aztékové nám jej neprozradili. Víme, že je každá lebka vytvořena z jednoho kusu křišťálu, jedna z lebek má dokonce pohyblivou dolní čelist. U Aztéků a Mayů jsme viděli mnoho takových lebek, některé byly téměř miniaturní, ale jiné jsou tak veliké, že mají přes 8 kg. Jedna lebka nás velice zaujala. Je jiná než všechny ostatní. Má totiž zdeformovanou tvář. Má ústa zkřivená v jakýsi úšklebek. Přemýšleli jsme mnoho o tom, jak dokázali z tak tvrdého kamene vyrobit takové lebky. Kdyby je totiž tvořili leštěním nebo broušením pískem, trvalo by jim to přes tisíc let. Možná, že znali nějakou rostlinu, která má šťávu, jenž rozleptá i tak tvrdý kámen. Vlastně nám není jasný ani význam, který lebky pro Aztéky a Maye mají. Mysleli jsme si, že lebky jsou pro ně symbolem boha smrti, jenže bůh smrti je muž a lebky jsou ženské. Ale prý lebkám připisují léčivé i smrtící účinky, někteří ji však považují za ztělesnění veškerého zla. Zde se musím zmínit o jedné z černých kapitol Chazarské historie. Viděli jsme mnoho takových lebek, avšak kněží, kteří je měli v opatrování, je nám nechtěli za žádnou cenu darovat ani prodat. Chazaři jsou ovšem tvrdí bojovníci, a tak jsme se rozhodli získat lebky v bitvě. I přes naší značnou převahu se nám nikdy nepodařilo lebky získat. Kněží je raději zničili a sami pak většinou padli v boji.Více vám už o křišťálových lebkách neprozradím, ani prozradit nemohu. A tak mám pro vás další nelehký úkol. Chci od vás od každého lebku. Nemusí být zrovna vaše, postačí mi, když mi ji vyrobíte. Jako nápověda nechť vám slouží, že musíte najít vhodné kameny, na které můžete lebky namalovat. A snažte se! Jistě víte, že Aztékové a Mayové používali hodně barev, tak ať vaše lebky jsou krásné. Vím, že z křišťálu byste je těžko dělali. Kde najdete potřebné kameny a další podrobné informace se dozvíte od vašich náčelníků. Pokud splníte můj nelehký úkol, dozvíte se, jak máte postupovat dál a nejlepší z vás budou opět odměněni. Naše cesta se dostává do své druhé části, postupujeme dolů na jih a po úzkém pruhu země se ocitáme na jihoamerickém kontinentě, v zemi , kterou protéká největší řeka světa, řeka Amazonka. Cesta přes Mexiko pro vás byla zřejmě málo obtížná. Ale přes brazilské pralesy plné domorodých primitivních indiánů, kteří jsou nemilosrdní ke všemu živému, co potkají, to nebudete mít lehké. Opět listuji naší kronikou, poslouchejte,: Brazílie je ohromná země, jejíž největší část tvoří nepropustné pralesy. Ty jsou plné nebezpečných zvířat, hmyzu a bažin. A ještě k tomu tu žijí indiáni. Jsou velice zaostalí. Nemají žádné stavby, mají jednoduchou řeč s málo slovy, chodí oblečení v suknicích z listí a ratanu. Ženy a muži se pomalovávají barevnými šťávami z rostlin a bahnem. Asi vás napadá, proč zrovna my, Chazaři, jsme se vydali za takovým národem. Odpověď je jednoduchá: kurare. Kurare je zvláštní jed, a to velice prudký. Brazilčané do kurare namáčí hroty svých oštěpů a šípů. Šípy se pak střílejí pomocí dlouhých dutých dřevěných tyčí, tak že se šíp vší silou vyfoukne z tyče ven. Když takto otrávený šíp, někoho zasáhne, tak určitě zemře. A nemusí to být zrovna zásah do smrtelného místa, stačí jen škrábnutí. A protože můj kmen je kmen válečnický, kurare by nás učinilo ještě silnějšími a obávanějšími. Bylo pro nás velice obtížné se s místními indiány domluvit. Mysleli si o nás, že přicházíme válčit. Nakonec se nám podařilo si získat jejich náklonnost. Strávili jsme s nimi mnoho dnů. Jejich primitivní život nám byl dokonce v mnohém k užitku. Zjistili jsme, že bychom v jejich pralese nepřežili ani den, zatímco oni se zde pohybují s naprostým klidem a jistotou. Indiánští válečníci nás naučili lovit zvěř do důmyslných pastí, připravovat si nocleh tak, aby se na nás v noci nedostala dravá zvěř a mnoho dalších věcí, bez kterých v pralese nelze přežít. A tak jsme se postupem času dostali i ke kurare. Výrobu kurare provází velmi mnoho pověr. Například v té době nesmí pršet, nesmí přihlížet ženy a mnoho dalších. Výroba kurare je vlastně takový velký rituál. Pak se účinnost kurare testuje na lidech, které rada starších odsoudila jako zločince. My si ho však v naší zemi vyrobit nemůžeme, protože se dělá ze zvláštních a vzácných tropických rostlin. Ale jedna věc se nám na indiánech moc líbila. Každý rok mají zvláštní rituály, při kterých zpívají a tančí v krásných maskách a převlecích – říkají tomu karneval. I vy se můžete zúčastnit tohoto karnevalu. Musíte se ale dostat přes nebezpečné území jednoho zákeřného kmene místních indiánů. Nyní se můžeme vydat na další cestu, plujeme do země zápasníků Sumo. Naše další cesta vedla na východ stále ke slunci. Po mnoha dnech plavby v rozbouřeném oceánu naše loď zakotvila u velkého souostroví, který jsem na naší mapě pojmenoval „Zemí vycházejícího slunce“ nebo také Japan – Japonsko. Žije zde podivný kmen domorodců. Mají snědou pleť, černé vlasy a lehce šikmé oči. Hovoří nám nesrozumitelným jazykem, takže bylo velmi těžké se s nimi dohovořit. Až mnohem později se nám podařilo získat informace o zvycích a historii tohoto ostrovního národa. Lidé, se kterými jsme se setkali jsou potomci Džomónů, kteří byli především lovci perel a sběrači lesních plodů. V době, kdy náš kmen připlul k ostrovům, nařídil vládce země císař Kanmu, aby se zrušila armáda, neboť tato ostrovní země byla díky své zeměpisné poloze neporazitelná. Místo armády vznikají v zemi menší ozbrojené oddíly, které se starají o pořádek a bezpečí v jednotlivých oblastech. Těmto válečníkům, ovládajícím bojové umění, se říkalo Samurajové. Ten, kdo se chtěl stát Samurajem musel vstoupit do klášterní školy, ve které se během několika let naučil vše, co bojovník potřebuje znát. Také několik našich Chazarských mladých mužů vstoupilo do kláštera Nidžó, aby se v něm stali Samuraji. Nejtěžší bylo naučit se poznávat sami sebe, ovládat bolest a strach. Jejich učitel Minamoto jim vyprávěl o tradici uctívání Šintó, což znamená, že každá věc přírody může mít svou vlastní cestu k bohům a bráně odpočinku. Samurajové, věří že jejich bůh sídlí v sadu rozkvetlého vzácného stromu, jenž se jmenuje Sakura. Tento tajuplný strom se žlutým a růžovým květem má schopnost uzdravovat nemocné a vracet sílu slabým. Květy Sakury se musí opatrně natrhat a pak se z nich uvaří čaj. Obřadné pití čaje Sakury se koná vždy na konci výcviku, kdy je mladý bojovník přijat mezi ostatní Samuraje. Nakonec se mladí Samurajové vydají na pouť k posvátné sopce jménem Fudži-san, která je vysoká 3776 metrů a má v sobě 800 metrů hluboký kráter. Každý Samuraj se pokloní svému bohu, odevzdá mu květ Sakury a druhý den ráno se vrací do svého kláštera. Zde na posvátné hoře Fudži-san, mladí chazarští Samurajové, ukryli část pokladu a mapku naší celé cesty. Jsme na konci putování, vracíme se domů k našim přátelům a rodinám. Náš domov najdete na největším kontinentě světa. Ještě mnoho dnů náš kmen putoval rozlehlou Sibiřskou tundrou, umíral hladem a v boji s barbary nebo s obávaným tygrem – vládcem přírody. Až konečně jsme stanuli na úpatí nám dobře známého pohoří jménem Ural. Vážení poutníci a cestovatelé branou času zde končí naše putování. Jestliže jste se dostali až do těchto míst bude pro vás určitě snadné najít náš domov. Zde při slavnostním obřadu budou nejstatečnější z Vám odměněni naším kouzelným amuletem. A to je konec. Já Chazan Kafrix se s vámi loučím a snad někdy nashledanou … |
