|
|
Putování za kouzelnými hůlkami |
|
|
Poslouchejte svou duší a svou fantazií, poslouchejte šeptání větru a zurčení vody, poslouchejte o tajemné říší snů o dávno zapomenuté Argondii. Na konci světa, tam kde nás udivuje každým krokem se věčně vzdalující horizont se skrývá záhadná říše. Abychom mohli žít v říši musíme projít BRANOU NEKONEČNÉ CESTY, kde přistává převozník zbloudilých osudů, poblíž věže zakletých alchymistů. Osvětlené okénko rýsuje obrys čaroděje tajných symbolů , aby jeho gesto na OSTROVĚ VĚČNÉHO TICHA vysvobodilo čarovného ptáka nočních světel. Bláznivý koncert vybuchuje na rozkaz velkého zpovědníka k přehlušení dunivého cvalu Pegasových koní. Dole pod křídly koní se rozkládá jezero utopené myšlenky, kde tušíme PŘEDZVĚST ZÁHADNÉHO HRADU a kde vládne tichý samotář, jež se brzy vydá na cestu za hledáním barevné fantazie. Jeho cesta začíná v paprscích duhového svítání na korábu tančících motýlů. Podivná plavba za dávno zapomenutou básní vede kolem krásných zahrad splněných tužeb, kde se připravuje rituál veselých spiklenců. Světla magicky vybuchují a když zhasnou, probleskují lampičky z přístavu jeskyně tajné legendy. Jako korálky se lesknou oči tvorů, kteří z veliké dálky sledují , kterak soudce osudu a šašek krále démonů zasedli ke hře, přesně TŘI STOLETÍ PO NEDOHRANÉ PARTII. Zároveň bez prodlení vyrazí procesí věštců za hledáním neznámé víry, aby někde uprostřed lesa osvětlovaného pouze karnevalovými lucernami, spatřil nejvyšší z nich velké DOBRODRUŽSTVÍ ZBLOUDILÝCH MUZIKANTŮ. Argondie, zůstaň vírem tajemných vizí a slib mi, že tvé vlny budou do nekonečna smývat slova neustále mnou psaná do písku pláží blouznivého snění. A vy odvážní poutníci, přistupte po špičkách a otevřete opatrně bránu říše a tiše vstupte. Vaši průvodci víla Habité a dobroděj Reon již čekají. Podle pověsti zaznamenané dávnými mudrci musí poutníci, kteří jdou za tajem hůlek projít branou nekonečné cesty, kterou hlídají odporní skřeti. A toto je legenda první. Vítr dosud vyl a hromy burácely a všichni měli plné ruce práce, aby se i s poníky vydali na cestu. Nemuseli však jít daleko a zanedlouho přišli k velkému skalisku, které vyčnívalo do cesty. Když jste je obešli, našli jste obešli, našli jste nízkou klenbu, vedoucí do úbočí hory. Stačila právě tak na to, aby tam s trochou úsilí protlačili poníky, jakmile jim sundali náklad a sedla. Když tak prolézali klenutím, libovali si, že slyší vítr a liják zvenčí místo všude kolem sebe a jsou v nebezpečí před obry a jejich balvany. Jenže Reon nic neriskoval. Tu noc se jim přece jen vyplatilo, že s sebou vzali malého poutníka. Ten totiž nějak dlouho nemohl usnout, a když konečně usnul, měl praošklivé sny. Zdálo se mu, že jedna puklina v pozadí jeskyně je čím dál větší a čím dál širší, dostal hrozný strach, ale nemohl vykřiknout ano cokoliv podniknout, jenom ležel a přihlížel. Pak se mu zdálo že povrch skály povoluje a on že někam klouže - že se někam propadá, hloub a hloub. Vtom sebou strašlivě trhl, probudil se a zjistil, že jeho sen byla částečně skutečnost. V pozadí skály se opravdu rozšířila nějaká puklina a byla z ní už široká chodba. A z pukliny se vyhrnuli skřeti, velcí skřeti, spousta skřetů, dřív než řekneš kámen ámen. Bylo jich alespoň šest na každého poutníka. Všechny je popadli a odvlekli puklinou dřív než byste řekli křís a zmiz. Ne však Reona. Zaječení malého poutníka bylo dobré alespoň k tomu . Ve zlomku vteřiny ho probudilo, a když se k němu skřetové vrhli, šlehl jeskyní oslnivý blesk, začpělo to jako po střelném prachu a několik skřetů padlo mrtvých. Puklina se s třesknutím zavřela a malý poutník s ostatními se ocitli v pasti. Skřeti odvlekli poutníky do samého středu skal. Tam seděl ve stínu na velkém plochém balvanu strašlivý skřet s obrovskou hlavou a kolem něho stáli skřetové ozbrojení sekyrami a zakřivenými meči. Aby vám bylo jasné, skřeti jsou krutí, plní zloby a mají černá srdce. Neumějí dělat nic krásného, ale zato ledacos chytrého. Když si dají tu práci, dokážou dělat plno věcí stejně jako poutníci. Zpravidla jsou to však pořádní špindírové. „Skřeti moji!“ zařval Velký skřet. „Rozsekejte, bijte je, hryžte je!“ řval dál. „Zničte je! Uvrhněte do skal a černých děr plných hadů, aby už nikdy neviděli světlo!“ Zuřil tak, že seskočil ze svého stolce a popadl nejbližšího poutníka s vyceněnými zuby. Právě v tom okamžiku však všechna světla ve skále zhasla, velký oheň udělal pf! A proměnil se ve sloupec modravého dýmu, který vyletěl až ke stropu a zasypal všechny skřety palčivými bílými jiskrami. Skřeti se dali na útěk. Poutníci vyrazili kupředu. Jenomže skřetové běhají rychleji než poutníci a tihle skřetové znali cestu líp a nadto šíleli vzteky, takže ať dělali poutníci co dělali, slyšeli jejich řev a vytí blíž a blíž. Brzy uslyšeli i pleskání skřetích nohou, mnoha a mnoha nohou jakoby přímo za nejbližším zákrutem. V tunelu za nimi už bylo vidět rudé záblesky pochodní a uprchlíci začínali být na smrt unavení. A v tom za jedním zákrutem spatřili Bránu nekonečné cesty. Z posledních sil vběhli dovnitř a byli v Argondii a pro tuto chvíli zachráněni. Od víly Habité, která je strážkyní brány získali mapky a pustili se do další cesty. Podle legendy hlídá Ostrov věčného ticha tajemný Glum, který si na svém starém hradě vymýšlí na poutníky různé úkoly a hádanky. A legenda vypravuje. Skutečné bydliště měl Glum na slizkém skalním ostrůvku uprostřed jezera. Teď pozoroval malého poutníka zdálky svýma bledýma očima jako dvěma dalekohledy. Malý poutník jeho vidět nemohl, ale Glum si dlouho lámal hlavu nad malým poutníkem, poněvadž mu bylo zřejmé, že to vůbec není skřet. Glum skočil do člunu a odrazil od ostrůvku, zatímco malý poutník seděl na břehu úplně perplex a v koncích s další cestou i s rozumem. Najednou se k němu přiblížil Glum a šeptem zašišlal: „Štěstí je š námi, můj milášku! Počítám, že še dneš nabaštíme nebo ši ašpoň pošmákneme, glum!“ A když řekl Glum, znělo to jako jedno příšerné polknutí. Podle toho také dostal jméno, třebaže si sám vždycky říkal „můj milášku“. Poutník div nevyskočil z kůže, když mu ten šepot zazněl v uších, a najednou viděl, jak se na něj poulí bledé oči. „Kdo jsi ?“ zeptal se a napřáhl mečík před sebe. „Co je ono, můj milášku?“ zašišlal Glum, který vždycky oslovoval sám sebe, protože neměl příležitost mluvit s někým jiným. Tohle právě přišel zjistit, poněvadž momentálně nebyl nijak zvlášť hladový, jenom zvědavý; jinak by byl napřed chňapl a pak teprve šišlal. “Co to držíš v rušiškách?“ zajímal se Glum s pohledem na mečík, který se mu nijak nelíbil.. „Meč, čepel vyrobenou v Argondii!“ „Ššš!“ zašišlal Glum a náhle byl samá zdvořilost. „Šnad bysme se tady posadili a trošku ši š tím poklábošili, můj milášku? Šnad to má rádo hádanky, šnad jo, ne?“ Usilovně se snažil vypadat přátelsky, alespoň pro tu chvíli, než zjistí něco víc o tom meči i o poutníkovi, jestli je tu opravdu docela sám, jestli je dobrý k jídlu a jestli má Glum opravdu hlad. Na nic jiného než na hádanky nemohl přijít. Dávat je a někdy je uhadovat je jediná hra, jakou kdy hrál s ostatními podivný mi tvory, zalezlými v děrách, před pradávnými časy, ještě než přišel o všechny přátele, než byl vyhnán pryč, docela sám, a než zalezl sem hluboko dolů, do tmy pod horami. A Glum hned zašišlal hádanky. Celkem byly tři a poutníci měli jen velmi malou chvilku na rozmyšlenou. A Glum jim to ještě ztížil: „Když uhodnete, ukážu vám další cestu. Pokud ne, tak vás sním. A když poutníci uhodli, Glum jim ukázal cestu jak jít dál. Tak se poutníci dostali přes další překážku. Než se poutníci dostali k Záhadnému hradu, museli projít strašlivým lesem, který byl nebezpečný a zlý. Dokonce tam stromy dokázaly chodit a napadat pocestné. Víla Habité vyprávěla poutníkům tento příběh. Tenkrát bylo poutníkům vedro. Kolem uší jim bzučely roje much všeho druhu a odpolední slunce pálilo do zad. Až se náhle ocitli v řídkém stínu; přes pěšinu se natáhly mohutné šedé větve. Každý krok byl těžší než ten předcházející. Ospalost jako by se plazila ze země a stoupala jim do nohou a tiše jim ve vzduchu padala na hlavy a do očí. Jeden poutník chvíli zápasil se spánkem, který ho přemáhal; pak se s úsilím opět vztyčil. Cítil nutkavou potřebu studené vody. V polosnu se domotal k říční straně vrby, kde mocné točité kořeny rostly do proudu jako zauzlení ještěři natahující se za pitím. Posadil se na jeden z nich a šplouchal se rozpálené nohy v chladivé hnědé vodě; a tam náhle usnul i on, zády ke stromu. Když se k večeru probrali, uznali svou náhlou ospalost za něco nepřirozeného, ne jako dílo sluníčka a horkého vzduchu. Obešli jeden strom a slyšeli tiché klapnutí. Jeden poutník zmizel. Ve stromech byli pukliny, které se zavíraly a otevíraly. Svíraly se jim kolem pasu. Nohy měli venku, ale zbytek byl v temném otvoru, jehož okraje se svíraly jako kleště. Poutníci začali tlouci do kmene v místech, kde zmizel jeden poutník. Pak se zuřivě namáhali otevřít čelisti, jež držely jiného poutníka. Bylo to úplně zbytečné. „Taková ohavnost“ vykřikl jeden. „Proč jsme vůbec chodili do tohoto děsného lesa? Kdybychom tak byli zpátky v Argondii!“ Vší silou kopl do stromu bez ohledu na vlastní nohu. Kmenem a větvemi proběhlo stěží postřehnutelné zachvění; listí šelestilo a šepotalo, ale teď to znělo jako tichý a vzdálený smích. Vtom poutníci uslyšeli zapraskání větviček a před ni i stanul statný muž. A hned se také představil. „Já jsem Tom Bombadil. Povězte mi, co vás trápí. Tom má naspěch. Nepomačkejte mi ty lekníny.“ „ Moji přátelé jsou chycení ve vrbě!“ zvolal jeden poutník udýchaně. „Cože?“ zařval Tom Bombadil. „Dědek Vrbák? Nic horšího? To se dá rychle napravit. Znám na něho písničku. Já mu zmrazím morek, jestli se nebude chovat slušně. Uzpívám mu kořeny. Přizpívám vítr a odfouknu mu listí i s větvemi. Dědek Vrbák!“ Opatrně odložil své lekníny do trávy a rozběhl se ke stromu. Tam spatřil trčet nohy jednoho poutníka - ostatek už byl vtažen dovnitř. Tom přiložil ústa ke štěrbině a začal do ní tiše prozpěvovat. Slova neslyšeli, ale poutníka to očividně probudilo. Začal kopat nohama. Tom odskočil, ulomil visící haluz a švihl jí peň vrby. „Pusť je Dědku Vrbáku!“ řekl. „Co si myslíš hlupáku? Pročpak ses probudil? Jez hlínu! Ryj zem! Pij vodu! Usni snem! Mluví k tobě Bobmadil!“ Pak chytil poutníka za nohy a vytáhl ho z náhle povolivší škvíry. Ozval se trhavý praskot a druhá puklina se rozevřela a z ní vystoupil další poutník. Pak se s hlasitým klapnutím obě škvíry zavřela. Stromem proběhl třas od kořene až po vrcholek a padlo naprosté ticho. Tom Bombadil je pak bezpečně vyvedl z lesa až stanuli před Záhadným hradem, který byl dalším cílem jejich cesty. Dobrodružství zbloudilých muzikantů. Po dlouhé cestě od záhadného hradu, toužili poutníci po troše obveselení. Proto velice dychtivě naslouchali vyprávění o zbloudilých muzikantech, tak jak si jej pamatoval čaroděj Reon. Poslouchejte pozorně čtvrtou legendu o Argondianském životě. Zbloudilý muzikanti, byla veselá cháska, ale pěkně potměšilá. Co však bylo hlavní mohli poutníkům ukázat další směr cesty k vytouženým kouzelným hůlkám. Takto se praví v legendě: Jednou v noci před sebou náhle poutníci spatřili mnoho světel, jakoby plápolajících ohňů a pochodní. „Už je vidím“ zvolal nejbystřejší poutník. „A je jich hodně. Museli se dostat do údolí pod pláštěm tmy po obou březích řeky.“ Tu noc se cestovatelé málo vyspali. Jitro bylo ještě bledé, když uviděli blížící se oddíl mužů. Zanedlouho spatřili, že mezi nimi jsou jak jezerní lidé, vyzbrojení jako do války, tak elfí lučištníci a muzikanti. Po nějakém čase první z nich přelezli roztroušená skaliska, objevili se u vrcholu vodopádu a byli náramně překvapení, když před sebou uviděli jezírko a ležení našich poutníků. Zatímco stáli, ukazovali si a mluvili mezi sebou, oslovil je nejstatečnější poutník : „Kdo jste, že přicházíte takhle válečnicky k našemu táboru?“ Ale příchozí neodpověděli. Někteří se obrátili na obrtlíku, kdežto ostatní zírali na družinu poutníků, načež odešli za prvními. Neznámí muži přestěhovali svůj tábor a utábořili se blízko jezírka u naší družiny. Skály zazněly ozvěnou hlasů a písní, jak už to poutníci nepoznaly drahný čas. Zazněly i elfí harfy a líbezná hudba, a když líbezná hudba stoupala k nebi, zdálo se, že studený vzduch jihne a zavála slabá vůně lesního kvítí, jarně rozkvetlého. „Kdo jste“, zeptal se znovu vůdce poutníků. Tentokrát se jim již odpovědi dostalo. „Jsme muzikanti, buďte zdráv, cestovateli a je mezi námi bojovník Dion, který slavně zabil draka. Pojďte k nám, uděláme si malou oslavu.“ A dálce opět zazněli písně. Některé z jejich písní byly velmi staré, ale některé byly zbrusu nové a mluvily s důvěrou o náhlé smrti draka a o nákladech bohatých darů, které na řece připlouvají do Jezerního města. Poutníkům se takové písně velmi líbily a po chvíli byli náramně spokojeni. Nakonec se všichni uvelebili v trávě a začali vyzvídat na muzikantech, jak se dostat k obrům. Hudebníci se smáli a nechtěli nic prozradit. Až nakonec jeden z nich řekl,“Když pro nás uděláte harfu vyřezanou z platanového stromu, prozradíme Vám cestu. Poutníci mnoho dní vyřezávali ušlechtilý nástroj, až byl konečně hotový. Potom jim muzikanti prozradili kudy mají jít. Tři století po nedohrané partii Po mnohých útrapách, které důkladně prověřily vůli a odvahu poutníků, se konečně blížíme k cíli naší cesty. Víla Habité opět usedla do kruhu poutníků a vyprávěla jim poslední legendu. Podle ní musí poutníci získat posvátné amulety. Ty hlídají ohavní obři, kteří si krátí dlouhou chvíli hraním nekonečně dlouhé partie v šachu. Až se k nim dostanete, musíte je nenápadně obejít a zezadu jim sebrat jejich amulety, které mají připevněné na opasku. Než se k nim dostanete, povede vás cesta územím pavouků. Dlouho putovali lesem až se úplně setmělo. Právě v tom okamžiku jeden poutník, který šel napřed, zavolal: „Co to tamhle bylo? Připadalo mi, že v lese zablikalo nějaké světélko.“ Všichni napjali zraky a opravdu se jim zdálo, že v dálce zahlédli ve tmě červené světlo; pak ještě jedno a další se zablesklo vedle. Poutníci pospíchali tím směrem bez ohledu na to zda jsou to zlobři či skřeti. Světla probleskovala před nimi i nalevo od stezky, a když se konečně dostali do jedné roviny s nimi, bylo už zřejmé, že pod stromy planou pochodně a ohně, jenomže hezky daleko od jejich stezky. Ve stejném okamžiku se před nimi objevila mýtina. Sotva však první z poutníků na mýtinu vkročil, všechna světla jakoby kouzlem zhasla. Někdo rozkopal oheň a ten se proměnil ve sloupce jiskřivých prskavek a zmizel. Naši přátelé se ocitli v černočerné tmě a nemohli najít jeden druhého, aspoň ne po dlouhou dobu. Po zmateném bloudění nocí, vrážení do stromů a křiku a volání, kterým se jim určitě podařilo vyburcovat celý les, se jim konečně podařilo sejít se v jednom chumlu a spočítat se po hmatu. Mezitím ovšem docela zapomněli, kterým směrem leží stezka, a tak byli všichni beznadějně ztraceni, přinejmenším až do rána. V tom okamžiku se na ně začali vrhat obrovští pavouci. Poutníci s nimi bojovali ze všech sil a nakonec všechny netvory zabily. Zůstala po nich jen ohavná černá krev. Poutníci ale neměli čas na odpočinek, Zoufale hledali mýtinu, kde hrají obři své šachy. Konečně zaslechli temné dunění - to jak obři bouchali figurkami. Pospíchali po zvuku úderů až konečně našli obry a z dálky viděli jejich opasky s amulety. Zpomalili. Pomalu se plížili k obrům, kteří zabráni do své hry si jejich příchodu ani nepovšimli. Pro malé poutníky nebyl žádný problém se zezadu k obrům dostat a amulet jim z opasků sejmout. Vrátili se zpět k ostatním. |
