Večerní hra 2016
čtvrtek 15. prosince 2016
Bylo sychravé zimní odpoledne a předvánoční zmatek v centru města pomalu vrcholil. Přesto se skupinka odvážných mladých pionýrů a pionýrek sešla kolem čtvrté hodiny ve svém pražském sídle, aby se, jako každý rok, navlékli do všech možných (i nemožných) kostýmů a vtrhli do ulic, vydávajíce se za různé historické postavy.
Ano, vaše tušení je správné, šlo o tradiční předvánoční večerní hru, kde skupinky dětí chodí po vymezené trase, na různých stanovištích odpovídají na otázky, vztahující se k postavám na daném stanovišti, a jsou za to odměňovány pamlsky a drobnými upomínkovými předměty.
Hlavním tématem letošní (v tuto chvíli už vlastně loňské) hry byla postava krále Karla IV. Já společně s Luckou a Dr. Aháčem jsme příznačně dostali stanoviště v Karlově ulici a představovali jsme krále Václava IV. (syna Karla IV.), jeho ženu Žofii a dvorního šaška zvaného Žito. Pomazanou hlavu jsem hrál loni, takže jsem to tentokrát s chutí přenechal Draháčovi a nasadil čapku s rolničkami. Koho hrála Lucka se asi dovtípíte sami :-)
Poté, co jsme se prodrali centrem předvánoční Prahy (jako orientační prvek pro případ ztráty vizuálního kontaktu sloužily moje rolničky – „Prostě jdi za cinkáním.“) do Karlovy ulice a našli správně číslo domu, vyvěsili jsme tradiční lampión, kterým jsou označena všechna stanoviště na Večerní hře. Potom už jenom rychlé občerstvení v místní „večerce“ a stánku s teplými nápoji, seznámení se s tím, na co že se to máme vlastně na našem stanovišti dětí ptát a hra mohla začít. Dokonce jsme si v rychlosti připravili i krátkou uvítací scénku.
Když už se čekání na první dětičky zdálo příliš dlouhé, vypravil jsem se k odpadkovému koši stojícímu asi o pět metrů dále. Jak káže zákon schválnosti v tu chvíli k nám dorazila první skupinka capartů. Nu což, řekli jsme si. Tak tu scénku prostě zahrajeme těm dalším, no. K našemu údivu (a pobavení) se však stejný scénář opakoval ještě několikrát. Vždy, když se někdo z nás byť jen na chvíli vzdálil od stanoviště, přišly děti. Ve zbylých případech potom nová skupinka dorazila dříve, než ti před nimi stačili odejít, takže na naší scénku nakonec vůbec nedošlo. A přitom jsme to měli tak hezky vymyšlené... Já se jako šašek budu roztahovat v sídle svého pána a naparovat se před dětmi, jak to tu mám celé na povel, když v tom přijde král s královnou a odkážou mě do patřičných mezí – číli dostanu sekec mazec. Prostě nominace na Oscara minimálně za scénář by byla tutovka! :-) Tak snad příště.
Úkolem dětí na našem stanovišti bylo poznat, jaké postavy představujeme (což byl u královny Žofie dost problém), přijít na erbové zvíře Václava IV. (věřte nebo ne, byl to LEDŇÁČEK, symbol tehdejších lazebníků – takové středověké wellness), tipnout si jméno Václavova dvorního šaška Žito (na chyták s ječmenem a prosem myslím nikdo neskočil) a na závěr rozesmát šaška (moje modlitby, ať se mě hlavně nikdo nepokouší rozesmát vtipy o Pepíčkovi, byly naštěstí vyslyšeny).
Od nás děti pokračovaly dále přes Karlův most až k chrámu sv. Mikuláše na Malostranském náměstí. Tam hra končila a proběhlo tam také hromadné focení všech postav.
Dětí bylo letos poměrně málo, takže celá hra utekla překvapivě rychle. I tak jsme se ale pěkně pobavili a Lucka aspoň ochutnala ten nejlepčejší svařák v celé Praze :-)
Za redakční tým Hmoždíku se loučí Omar.
