|
|
... a orel se dostavil ...
|
|
|
|
Lofoten srpen 2008 Cesta tam Začalo to v Praze na letišti. Letecká společnost SAS nás nejprve dopravila do Kodaně, tam jsme přesedli na let do Osla, kde jsme dalším letadlem odletěli do Bodoe. Poslední let nás čekal letadlem, kde bylo víc posádky než cestujících a po 20-ti minutách letu jsme přistáli na malém letišti na ostrově Lofoten ve městečku Svolvaer. Před nám bylo ještě asi dvacet kilometrů do naší dočasné chalupy ve vesnici Lyngvaer. Teda vesnici - cedule tam sice byla, ale jinak nic. Autobus nás vyhodil u nějaké skály s tím, že to je ono. Tak díky a hledali jsme něco, co by vypadalo jako náš budoucí příbytek. V boudě u kempu, který byl mimochodem na mapě zakreslen na ostrově u našeho ostrova - což nebyla pravda, jsem mohl s radostí poslouchat Hanájčinu plynulou angličtinu, když se trochu v rozpacích ptala na náš barák. On ten Nor byl tak trochu černoch. Že prý je to kousek a nejde zabloudit. Naštěstí to byla pravda. Baráček to byl krásný, dřevěný s kuchyňkou, televizí, sprchou a nádherným výhledem na moře a okolní pohoří. Jediná chybička bylo, že tam při každém kroku všechno vrzalo. Nejdřív sprcha, pak pivo, které je velmi dobré a pak jsme vyrazili na naší první obhlídku okolí. Všude klid, modré nebe, slunce a asi 13 stupňů. O Lofotech a Norech Lofoty jsou souostroví skládající se z mnoha malých ostrůvků, které jsou spojeny mosty. Tyto mosty jsou stavěné tak, že prostředek mostu je nejvýš, takže to vypadá jako střecha. Celé ostrovy jsou velké zhruba jako středočeský kraj a žije na nich asi 20 000 lidí. Hlavní město se jmenuje Svolvaer a je o hodně menší než Humpolec. Ostrovy leží za polárním kruhem (severněji než Aljaška), takže je tam půl roku světlo a půl roku tma. Což byl taky dost zajímavý zážitek, když o půlnoci je světlo jako u nás někdy kolem sedmé večer. Jinak je tam celkem teplo, protože klima ohřívá Golfský proud. Norové jsou v celku přátelští, i když trochu studení čumáci. Všichni umějí perfektně anglicky a rozhodně netrpí nouzí. Za celou dobu jsme nepotkali chodce, všichni jezdí v autech nebo loděmi. Vůbec neznají stopování. Oni to berou tak, že když se člověk chce někam dostat, tak má přece auto. Při našem stopování nám vždy zastavil pouze cizinec. Cestovat se tam dá i autobusem, když ovšem najdete zastávku. A když už se Vám ji podaří najít, tak máte před sebou jízdní řád z roku 2002. Zase na druhou stranu Vám autobus zastaví, kde si řeknete. Na rozdíl od leteckého spojení jsou autobusy krajně nespolehlivé. Nejspíš proto, že s nimi jezdí akorát turisté. Toto jsme poznali na vlastní kůži, když jsme se vraceli a potřebovali stihnout letadlo. Autobus nepřijel, na letiště dvacet kiláků a odlet za dvě hodiny. Bylo to docela dobrodrůžo. Naštěstí nám vyšel stop a celkem fajn Němci nás hodili až na letiště. Ceny v Norsku, a tudíž i na Lofotech jsou zhruba stejné jako u nás, akorát, že to díky kurzu musíte vynásobit třemi. Takže chleba stojí kolem 60-ti korun, čtyři párky tak asi stovku, jogurt kolem 40-ti korun. Turistické cesty a mapy To je taky masakr. To co je na mapě, ještě neznamená, že je i ve skutečnosti. Koukáte na mapu, krásně si ji zorientujete podle buzoly a tam, kde má být moře jsou hory, kostel je na druhé straně silnice, než tvrdí mapa a některé cesty vůbec neexistují. Turistické ukazatele, jak je známe od nás, tam nejsou nikde a místo značek, jen barvou nastříkané písmeno "T" a občas šipka. Najdeš značku a klidně můžeš další hledat půl hodiny. No a protože tam po horách moc lidí nechodí, tak se moc nedá řídit vyšlapanýma cestama, protože tam prostě nejsou. Překvapení bylo, že na vrcholech hor jsou knihy, do kterých se může zapsat každý, kdo tam vyleze. Příroda Kvůli ní se tam jezdí a rozhodně nikoho nezklame. Těžko se to popisuje. Je to něco jako by se na jednom místě sešlo asi milion jezírek, Nízké Tatry, moře, vřesoviště, skály, borůvky, houby, vítr a slunce a ještě je to všechno obarvené hodně sytejma barvma. Moře, které voní a je čisté. Všechno co je sladkovodní je pitné. V mnoha případech jsme nepoznali jestli voda, okolo které jdeme je sladká nebo slaná. Do toho neuvěřitelné množství ptáků, ze kterých jsme poznali pouze racka, krkavce a orla. Ten se nám ukázal až skoro poslední den, zato ve své plné kráse. Přeletěl nám asi 15 metrů nad hlavou. V moři jsou vidět obrovské medúzy, neuvěřitelné množství krabů, mušlí a sem tam i nějaká ryba. Asi dvě hodiny jsme s Hanájkou pozorovali lovící mořskou vydru. Z jedné zdolané výzvy jsme v moři zahlédli něco jako velrybu, ale byla daleko i na náš triedr. Po horách se motala stáda ovcí. Na jedné z cest jsme našli medvědí šlápotu a tak jsme dál raději nešli. Vikingové Vikingské muzeum se rozkládá na několika místech, jednak je to samotná budova, kde může lze vidět jejich zbraně, oděvy, způsob stolování, výrobu a barvení látek a kdo na to má chuť, tak může pojíst vikingské jídlo. Vypadalo jako hodně husté a mastné lečo. Další atrakcí, je možnost si zastřílet z luku, který je dost jiný než ten, který známe od indiánů. Nutno říct, že Hanájka střílela mnohem líp než já. Pak se přesunete k moři, kde je zakotvená pravá Vikingská veslice, bohužel zrovna ten den bylo fakt hnusně, takže se nejezdilo.
A už nevím co napsat. Spíš začínám přemýšlet, kam za rok .... Danaja a Hanaja
|
|
