|
|
Všude hřiby
|
|
|
25. - 28.8 2005 Brdy Začalo to na Smíchově, kde byl sraz. Kupodivu nikdo nepřišel pozdě a tak nás autobus odvezl na Dobříš. Tam se dokoupilo pár potravin a pak sbohem civilizace. Nutno říct, že to bylo taky naposled co nám pršelo. Já jsem se zde cítil obzvlášť krásně, protože na Dobříši jsem jako malý kluk chodil do školy a Brdy mám prochozené snad stokrát. Naše putování začalo u rybníka jménem Papež a za chvíli nás přivítal krásný les a mírný stoupák na kopec s podivným jménem Mannsfeld. Poslední kousek cesty se už šlo při baterkách a tuším, že Ilonka nás obveselovala historkou, jak se v Brdech někdo ztratil a cestu ven hledal tři dny. Kluci postavili přístřešek, holkám se podařilo přemluvit zvlhlé dřevo, aby chytlo, já si sedl do smůly a postupně jeden po druhém odpadával. Ze spánku nás nevyrušil ani sýček, ani srnky a koneckonců ani ranní houbaři. Když už jsem u těch hub, tak to bylo opravdu a bez nadsázky na kosu a nůši. Gábina, jakožto vášnivá houbařka vykřikovala něco ve smyslu, že bude chodit se zavázanýma očima, protože se na to nedá koukat. Všude hřiby, klouzci, hnědáci, bedle, babky všech rozměrů. Do toho zoufalé kvílení Gábiny, protože nebylo do čeho sbírat. Jediný komu bylo naše houbaření úplně fuk byl Jindra, páč houby nejí. Po snídani nás čekala první výzva (tedy funění do kopce). Nejprve jsem si nabrali vodu v Knížecí studánce a hurá na Stožec 605 m n.m. Něco se snědlo a zase jsme ťapali. Teď vedla cesta Hřebenovou cestou na Velký Rochot 492 m n.m. Někde v půlce cesty byly k obědu špízy. Cesta vedla po vrcholech Brd a tak byl krásný výhled do širokého okolí. Večer se pojedlo a pak jsme klábosili o tom jaká by vlastně měla být práce vedoucího a prákoše, jak by se měl připravovat tábor, co se na táboře líbí a co ne. Prostě dost zajímavá diskuze. Já jsem usnul první a tak o dalším moc nevím. Snad jen to, že hlavní slovo měl Martin a bylo to prý také poučné. Ráno jsme potřebovali doplnit nějaké potraviny a vodu a tak jsme vyrazili do Kytína, leč zde bylo vše zavřeno. Tak jsme to vzali podle mapy a buzoly cestou necestou do Mníšku. Cestou nám přímo pod nohama vyběhl divočák, z čehož jsme se vzpamatovávali ještě dost dlouho. V Mníšku jsme objevili fantastickou cukrárnu, hodné lidi a taky bylo třeba nakoupit slavnostní večeři, protože Hanička slavila kulaté narozeniny. Další děj ponechávám bez komentáře a na Vaší fantazii. Nicméně od Mníšku na nás čekal strašný kopec ke Skalce 553 m n.m. s poutním kostelem sv. Maří Magdaleny, jehož vnitřek je vyzdoben krápníky. Pak opět po hřebenech k lesnímu jezírku, které bylo bohužel oplecené, takže se k němu nedalo dostat. Poslední den jsem všechny donutil vyšplhat na Keltské hradiště, což byl zase šílený krpál a s batohama na zádech se zdál ještě větší. Ovšem zde připravený oběd a úžasný výhled stál za to. Pak už jenom kousek do Řevnic a vláčkem domů. Celkem to bylo z Dobříše do Řevnic 39 km.Za rok zase někde ahoj. Dan A kdo na tom krásném putování byl? Jindra Denk, Ben Ivaška, Ilonka Vlasáková, Gábinka Janotová, Hanka Kadlecová, Alice Šilhanová, Martin Kšír, Dan Grund a foťák Olympus
|
|
