|
|
Pojídači mrtvých |
|
|
Jmenuji se Ahmed Ibn Fahlan a moje postavení bylo jiné. Jednu dobu jsem byl básníkem v největším městě na světě, život byl snadný a já žil bez starostí. Až jsem jednoho osudného dne potkal překrásnou ženu, která patřila jinému muži, bohatému obchodníkovi. Její žárlivý manžel si stěžoval kalifovi, který mně jmenoval vyslancem na území krále Tosuka Vlada, v zemi na dalekém severu. Byl jsem poslán ze svého domova do vyhnanství, to mi bylo jasné. Po mnoho měsíců jsem putoval na velbloudu přes území obývaná barbary, doprovázen Melčesidkem, věrným přítelem mého otce. Přes zemi obrů, husarů a barbarů. Skrze krajiny vraždících banditů, nazývaných Tataři, kteří napadali karavany a všechny zabíjeli. Po měsících putování nehostinnou krajinou jsme dorazili k moři. Moji severští přátelé oplývali radostí z tohoto setkání. Na první pohled mě zarazila osada, která se rozkládala na břehu jen pár kroků od mohutného příboje. Na kraji obrovité skály, která obestoupila toto údolí jako přírodní hradba, stály dřevěné budovy, ze kterých čišel strach. Příkré střechy pokryté jakousi seschlou trávou byly na jedné straně ukončeny mohutnou dřevěnou zvířecí hlavou s tlamou rozevřenou a mezi obrovskými tesáky měly štíhlý hadí jazyk. Ptal jsem se mnohokrát na původ těchto podobizen, ale vždy má slova vyprovázelo jen ticho a zlostné pohledy. Jak se ale povedlo Melčesidkovi zjistit při jedné z mnoha pitek, které seveřané pořádali, měly ty stvůry něco společného s mlhou, která zde provází snad každé ráno. Pamatuji se, že jsem kdysi slýchával o podobných příšerách zvaných draci. Vyprávěli o nich v domě mého otce obchodníci, kteří na hrbech svých velbloudů přiváželi masti a koření z daleké Indie. Vyprávěli o zemi, kde žijí podobné příšery, o zemi, kde na pokyn vládce postavili zeď, která oddělila celý zbytek jejich světa od světla vlády Alláhovi. Pochybuji, že by seveřané mohli být těmito staviteli. Pamatuji si, že ve vyprávění otcových přátel byli tito poddaní malí se žlutou kůží a tmavými vlasy. Seveřané jsou ale pravý opak, jejich kůže je bílá jako alabastr a vlasy světlé, že jsem nikdy nic podobného neviděl. Navíc jejich postavy jsou mohutné, výškou mne přesahují o tři dlaně. Rovnám se svou výškou a váhou sotva jejich ženám. Jejich brnění, které snad váží tolik co kalifův plášť, z nich udělalo doslova obry. Válečníci jsou jistě dobří neboť jinak by se jich lidé, které jsme na své cestě potkali tolik nebáli. Sám jsem ale zatím neměl žádnou možnost posoudit jejich zručnost, až na občasné půtky, které se stávaly vděčnou zábavou při večerních pitkách. Obrovské vlny, které bičovaly skaliska pod vesnicí, pomalu nadzvedávaly a znovu pokládaly lodě, které jsem spatřil poprvé, když nám seveřané svou přítomností pomohli zahnat krvelačné Tatary. Již několik týdnů jsem ovládal plynně severský jazyk, připadá mi spíše jako krákání černých ptáků, kterými se to zde jen hemží. Na skaliscích vysoko nad námi byl sníh, ačkoli mě Roneth ujistil, že tady končí jaro. Všudy přítomná zima a vlhko vycházející právě z padlé mlhy jsou dusivé. Vesničané byli příslušníci jejich rodu, neboť i oni měli svého krále a mezi sebou se vítali a navzájem se opíjeli kvasem. Alláh mi buď milostiv, budu-li muset nastoupit na kteroukoli z jejich lodí. Jsou tak maličké v porovnání s vlnobitím, které sužovalo tuto mrazivou zemi. Usínal jsem v představách, že se topím v ledovém moři zavěšen na trosce z rozlomené lodě. Nazítří v poledne jsem natáhl svůj kobereček směrem k Mecce a sliboval jsem Aláhovi věčnou slávu pokud mě, jeho služebníku, dovolí přežít toto mořské dobrodružství. Mé počínání s neskrývaným veselím pozorovali vesničané i moji spolubojovníci. Poté Roneth a Helgar naložili mého koně do útrob lodě a musel jsem vyšplhat po úzkém prkně až na její palubu. Moře bylo snad bouřlivější nežli předchozího dne. Po dlouhém putování z Arabských zemí a po útěku před Tatarským válečným kmenem, jste konečně nalezli útočiště ve Vikingské osadě. Melčesidek, který jako jediný rozumí Vaší řeči i řeči vikingů zjistil, že v osadě zemřel místní král. Nový král nemůže usednout na uvolněný trůn, do té doby, dokud starý král není pohřben. Na počest pohřbu starého krále se koná slavnostní hostina. Tímto způsobem se vikingové loučí se starým králem a vítají nového. Protože v této zemi je zvykem pohřbívat krále se západem slunce, musíme i my počkat na tento okamžik. Jako hosté ve vikingské osadě se tohoto pohřbu zúčastníme. A právě této době do osady přijíždí loď s poslem, jehož prosba bude vyslyšena před pohřbem starého krále. Jak na slavností večeři tak i na pohřeb je nutné přijít ve slavnostním arabském oděvu. Po několikaměsíčním putování jsme snad konečně u cíle. Poté, co jsme přistáli, Seveřané vyložili zásoby, koně a zbraně. I já jsem dostal zbraň. Mohutný a těžký meč s oboustranným ostřím z tvrdého kovu. Jeho váha byla taková, že jsem jej sotva unesl. Krátce po přistání se z lesa vynořil královský herold. Statný starý muž na malém poníku se nás bázlivě zeptal: „Kdo jste a proč přicházíte?“ Mohutný válečník z našeho středu pomalu vystoupil a řekl: „Jsem Buliwif, syn Higiliaka, a přicházím pomoci Tvému pánu proti příšerám z mlhy.“ Starý muž se napřímil a prohlásil: „Můj pán vás chce přijmout sám v sídelním městě.“ Muž na poníku se pomalu otočil a zmizel v temném lese. Vydali jsme se na cestu. Náš vůdce Buliwif se dnes konečně dostal ke králi. Přijetí u krále probíhalo se severskou drsností. Král nás přivítal a pravil: “Naše země je sužována podivným zlem. Z mnoha vesnic a osad nemám žádné zprávy. V osadách zůstávají pouze krvavé zbytky našich poddaných. Rozsekaná těla a některé osady byly vypáleny. Vždy při těchto strašných událostech byla vidět podivná záře. Od svých předků vím, že zlo, které nás stále napadá se jmenuje Vendol. Starý muž, který uprchl z jedné vypálené osady, mluví o podivných stvořeních s medvědími pařáty a ukrutnou silou.“ Král nám představil svou choť královnu Willou a svého následníka prince Viglifa. Při večerní pitce v královském srubu se vesničané rozpovídali o všelikých úkazech jichž byli svědky. Večerní chlad zalézal za nehty, když jizvami zohavený stařík líčil, jak vyvázl před Vendolem tím, že se skryl do sklepa hořícího domu. „Před zničením osady se na hřebenu objevil ohnivý drak dlouhý jako sto lodí a chrlil oheň na všechny strany„ řekl stařík a pokračoval: „Mnoho statečných obránců padlo, všude byla cítit síra a pach krve. Domy byly v plamenech a odevšad se ozýval nářek a bolestný řev.“ Bulivif pak se zájmem vyzvídal, jak vypadají bojovníci Vendolů. Jako odpověď se odevšad přes sebe mísily výkřiky: „Jsou obrovští jako dva muži“… „Jejich kůže je porostlá chlupy“… „Nejsou to lidé“… „Jsou to démoni“… „Nestojí na nohách, ale plazí se po čtyřech“. Po výčtu zničených vesnic se rozhostilo mrazivé ticho a odněkud zdáli se ozvalo bolestné kvílení psa. Seveřané toho večera ulehli ke spánku nezvykle brzy a v náladě, kterou jsem u nich dosud nikdy po prohýřeném večeru neznal. Byli skleslí a zamlklí. Druhého dne časně zrána se strhl poplach v královnině ložnici. Do mohutného dubového stolu uprostřed místnosti byl zaseknut mohutný dřevěný pařát omotaný cáry medvědí kůže a odříznutou hlavou velkého psa. Jedním drápem byl k desce stolu přibit i papír, na kterém byly krví načmárány znaky, jimž jsem nerozuměl a ani v jazyce seveřanů nikdy neviděl. Podle horečného hledání královniných pomocnic jsem pochopil, že to nebyla jediná změna, kterou tento pokoj tuto noc prodělal. Jak jsem se později dozvěděl, královna strávila noc s ostatními ženami ve sklepě obranného srubu. Z její místnosti ale zmizel vzácný prsten. Ten podle pověsti dostala první Vikingská královna od Valkýr, vládkyň Vallhaly, kam odcházejí bojovníci po své smrti žít věčný život uprostřed slavných bojovníků. Po nočním přepadu jsme Vendol zahnali na útěk. Tedy alespoň jsme si to mysleli. Vendol se v lese pohyboval daleko lépe než my. Podařilo se nám sice jednoho zabít, ale ostatní jsme nenašli. Objevili jsme ale osadu, ve které Vendol přebývá. Druhého dne si nás předvolal sám král a netajil se rozčarováním nad naším včerejším počínáním. Výsledkem naší ochrany bylo v tuto chvíli několik pobitých vesničanů, vypleněná osada a všudypřítomný strach. Král nás důrazně požádal, abychom lépe chránili území jeho vlády a učinili konečně přítrž řádění Vendolu. Při odchodu z audience nám královna prozradila, že by nám mohla pomoci vědma ze skal. Tato vědma nezastávala funkci anděla smrti v této osadě. Její věk byl sice nejvyšší, ale sama se uchýlila mezi skřítky ze skal. Skřítci ze skal zastávali pro seveřany funkci kovářů. Mnohokrát jsem slyšel i viděl výrobky, které z jejich dílen vycházeli. Nádherně kované zbraně, ozdobné kovové předměty nebo užitné nádobí a šperky. Dlouhým pobytem mezi skřítky se vědma stala jakýmsi podivínem. Nemá příliš v lásce návštěvy, ale zná prý odpověď snad na všechno. „Jen ona vám může poradit“ řekla královna. Po dlouhém a těžkém putování jsme došli na místo, kde se před námi objevila velká hora. Dostali jsme se na úpatí sídla vědmy, od které jsme měli dostat informaci jak zničit Vendola. Cesta k ní byla složitá, neboť jsme museli správně položit otázky. Stráž u vědmy by nás jinak nepustila do chatrče vědmy. Konečně se nám to podařilo. Otázky, pro vědmu byly: 1) STVOŘITEL VENDOLA MÁ MOC NAD JEHO SILOU. CO JE TŘEBA UDĚLAT, ABY ZTRATIL SVOU SÍLU? 2) KROMĚ SÍLY OD MATKY VENDOLŮ MÁ VŮDCE SVOU SÍLU. V ČEM SE SKRÝVÁ JEHO SÍLA? 3) MATKA VENDOLŮ JE SOUČÁSTÍ NA KAŽDÉM JEJICH KROKU, CESTĚ. ČÍM JE A KDE JI HLEDAT? Vědma si cosi nesrozumitelně brblala pod obrovským kouřem, který se rozléval všude kolem. Potom nám zastřeným hlasem odpověděla. 1) JE TŘEBA ZABÍT MATKU VENDOLŮ 2) V ROZÍCH VŮDCE SE SKRÝVÁ SÍLA – ZABÍT 3) MATKA JE ZEMÍ HLEDEJ JI V ZEMI Konečně jsme mohli vyrazit za zlem, které tak dlouho utiskovalo lid v této zemi Našli jsme doupě vendola, a opatrně se plížíme kolem stráží. Jsou všude a ihned se nás snaží zabít. Mnoho statečných bojovníků padlo.Matka Vendolů je ukrytá v jeskyni, kde je dobře hlídána nejsilnějším vendolským válečníkem. Po zdolání i této překážky jsme vtrhli k Matce Vendolů. Byla strašná a všem běhal mráz po zádech. Nestačilo ji jen zabít, bylo nutné i zničit vejce ve kterém se skrývala kouzelná moc, jenž činí Matku nesmrtelnou. Konečně je mrtvá. Jeden z nás uťal Matce prst s obrovským jedovatým drápem. Tuto trofej odnášíme jako důkaz, že je matka skutečně mrtvá. Zbývá však ještě vůdce Vendolů a síla jeho rohů… Hle, zde vidím svého otce, hle, zde vidím svou matku, své sestry a své bratry.
Hle, zde vidím zástup mého lidu k samému počátku, hle, oni mě volají, vyzývají mě abych přijal místo vedle nich v sálech Vahaly, kde udatní mohou žít - na věky. |
