|
|
Krotitelé duchů
|
|
|
25.10. - 29.10.2006 rekreační středisko Poddubí
Nejprve pár slov o bydlení, vaření a tak vůbec. Řekl bych, že ten, kdo nehledá přepych s televizí a mramorovou vanou bude spokojen. Ubytování bylo celkem v pohodě, v pokojích jsou přímotopy, takže zima nebyla, spacáky je lepší si vzít vlastní. Pravda, neuškodily by kapánek větší postele.
Pan majitel Ivan Koreček zrovna přestavoval pár pokojů, takže ve středisku bydlela i parta polských zedníků. Musím říct, že to jsou absolutní pohodáři a nebyl s nimi ani nejmenší problém. Docela jsem je obdivoval s jakým pochopením a po celodenní práci, dokážou s klidem snášet bandu 30-ti řvoucích děťátek. A to ještě sem tam i pomáhali. Takže díky.
O stravě lze mluvit pouze v tom nejlepším, co jsem si navymýšlel to bylo. Žádná šizená jídla, polévky s pořádnou zeleninou, bramborová kaše byla opravdu bramborová, a ne pytlíková, kdo si chtěl přidat mohl, k snídani švédský stůl s velkým výběrem salámů, sýrů, ovoce...
Na diskotéku nám pan majitel zapůjčil svou osvětlovací techniku i reproduktory. Děti mohly využívat kulečník a pingpongový stůl a to zcela zdarma.
Jediný problém byl v tom, že součástí střediska je i restaurace, kde si sem tam některý z hostů zapálil cigaretu. Nicméně po domluvě byla restaurace za našeho pobytu nekuřácká a tudíž pohoda.
Panu majiteli patří náš dík a kdyby tam někdo chtěl vyrazit, tak veškeré informace najde tady. Dan
No a jaký to tam celý bylo, už popisuje Hanajka
Tenhle rok jsme jeli zachránit obyvatele Poddubí. Z místní Hlásky totiž uprchla banda “hříšných“ duší, kterou jsme museli co nejdříve pochytat. Na pomoc nám přispěchal Dr. Van Helsink.
Druhý den jsme ráno od Van Helsinka našli dopis. Prý si musí ověřit naše schopnosti a tak jsme vyrazili do terénu. Nakonec jsme byli rozděleni do čtyř skupin. Odpoledne jsme zjistili, že uprchlé duše jsou pěkně nevyzpytatelné.
Řada z nich žila docela normálním životem, ale postupem času… však to znáte. Tak třeba Dorian Gray se spřáhnul s Dr. Faustem, Marek Vašut (jehož duše byla odchycena na pustém ostrově) s Edwardem Kelleym… Tyhle podrobnosti jsme samozřejmě zjistili na těch nejvyšších kopcích v okolí J
Večer nám dal Van Helsink ingredienci proti živelnosti. Díky tomu jsme mohli uchopit symboly, na které jsme pak duše nalákali.
V pátek jsme vyrazili na celý den do “blízkého“ okolí. Začali jsme převozem přes řeku a pokračovali po libovolných turistických značkách. Jenom pořádnou zříceninu ne a ne najít. U srdce nás hřála nádherná podzimní příroda a pohled na pěknou štreku před námi. Občas nás osvěžili kapky deště, ale to nám nebránilo ve zdolávání výzev.
Večer jsme vyrazili do lesů, stopovat uprchlé duše. Museli jsme jít potichu, abychom žádnou nevylekali. Ke konci trasy nám dal Van Helsink poslední rady a vyrazili jsme hazardovat. Vsadili jsme symbol, který zhýralá duše chtěla a ona na oplátku vsadila sama sebe. Někdo vyhrál, někdo ne, ale čtyři z nich jsme dostali.
V sobotu se vstávalo pozdě. Bylo deštivo, takže jsme ven vyrazili až odpoledne. Čekal nás poslední lov. Posilnili jsme se svačinou, vyhrnuli si rukávy a vyrazili. Došli jsme na palouk, kde se zbývající duše potulovali. Udělali jsme dvojice, abychom byli silnější. Dalo nám to pěkně zabrat, ale nakonec jsme je dostali všechny. (Chudinky “duše“ byly pak vyřízené po zbytek dne).
Večer nás navštívil hradní pán se svou paní z místní Hlásky. Přišel i Van Helsink. Předali jsme jim polapené duše a oni nám za to darovali něco na zub. Od Van Helsinka jsme dostali něco, abychom na něj jen tak nezapomněli - „Ducha v lahvi“.
Na úplný závěr Danája udělal fakt divokou dýzu. Ani jsem netušila, kolik tanečních talentů se mezi “krotiteli duchů“ najde. Pařilo se dlouho do noci…J
V neděli ráno se vstávat nikomu nechtělo. Svůj budík jsem proklínala, protože se mi zamotal do spacáku a nemohla jsem ho najít – takže byli dokonale vzbuzené celé mé okolí. Po snídani jsme museli – jak jinak – uklízet a balit. Ti, co tohle měli za sebou, hráli kulečník nebo pink ponk.
Po obědě jsme vyrazili na vlak. Cestou nás chytla malá přeháňka, ale vlak jsme stihli (měl dokonce 15 minut zpoždění). Po hodině drncání jsme dorazili na Hlavák do náručí maminek a tatínků.
Myslím, že to byla velmi povedená akce a všem moc děkuji, že se jí zúčastnili.
Hanája
|
|
