Kouzelná flétna

V roce 2005

25. - 30.10 2005 Vítkovice v Krkonoších - Kančí bouda

Než předám slovo (klávesnici) Báře Charvátové, chtěl bych poděkovat panu Radku Adamcovi, majiteli chalupy s názvem Kančí bouda. Takže díky za trpělivost, ochotu vyhovět i pomoc při "vaření". Jestli budete někdy hledat ubytování s dětmi v Krkonoších vřele doporučuji. Jo a není to ani drahý. Kontakt naleznete zde.

Dan

Jednoho ještě teplého dne, přesněji řečeno 25.10.2005, se naproti benzínce v Olšanské ulici sešlo asi 30 lidiček z oddílu Milka a asi dalších 20-30 z oddílu Buližník. Proč? No, bylo dohodnuto, že se vypraví na podzimní prázdniny.

Milka se nakvartýrovala do autobusu jako první, z čehož přátelé Buližníci nebyli zrovna nadšeni. Ovšem přes tuto drobnou neshodu jsme nakonec vyrazili vstříc úžasným výzvám v Krkonoších.

Po zdlouhavé cestě jsme nakonec byli vysazeni na travnatém plácku i s batohy a Buližníci si vesele odjeli pryč vyhřátým autobusem. My jsme popadli zavazadla a trmáceli jsme se asi 200 m do kopce, kde na nás čekala chata, náš nový domov. Snad každý si tuto cestu nejednou zopakoval ještě tentýž večer, jelikož jsme museli vynést i takové ty věci jako okurky, svačiny, kytary a vše, co jsme měli následujících pět dní potřebovat.

Když jsme se konečně dostali do chaty, přivítal nás milý správce a my se šli ubytovat. Přes pár hádek a trochu řevu jsme skončili bezpečně na pokojích. Poté se nám představila Konstanc a seznámila nás s faktem, že její manžel, Wolfgang Amadeus Mozart, je členem zednářské lóže, ale protože z ní nemůže odejít, zakódoval její polohu do své nové opery- Kouzelná flétna. A naším úkolem je tedy dostat se k němu.

Avšak, bylo pozdě, a proto jsme šli spát. A i přesto, že někteří z nás byli velmi znaveni, usnulo mnoho z nás velmi pozdě to víte, asi ty 3 měsíce, které jsme se neviděli, jsme si museli vynahradit.

Hned druhý den jsme se seznámili s přítelem Mozarta, Josephem Haydnem, poslechli si část Kouzelné flétny a vydali se navštívit prasátka, tedy spíše kance, a pak hurá na první výzvu kopec. Samozřejmě, že mu nešlo odolat, ale až na horu jsme se nedostali. Zastavili jsme na příjemné mýtince a tam byli určeni 3 vedoucí - Dračice Verča, Větrák a Kubík Svátek. Ty si hned rozebrali ostatní děti, a tak vznikli tři skupiny, které si později vybraly i svá jména Kvítka, Rychlý puding a Tlustá stehna. Poté jsme kopec (bohužel) slezli a šli jsme hrát hry.

Odpoledne jsme se vydali na první etapu. Každá skupinka dostala na trase jeden symbol, ke kterému jsme večer podle opery měli přiřadit, koho představuje.

Ve čtvrtek jsme se hned dopoledne učili zacházet s busolou. Bylo to velmi fascinující, i když pro pár lidí obtížné. Odpoledne na nás byl totiž nachystán jakýsi orientační běh. (Avšak když jsem toto označení pronesla před Agi, vyhubovala mi, že to není orienťák nýbrž azimuťák. Jsem z toho docela zmatená.) Na jeho konci byla připravena hra o další symboly. Tentokrát, ale jen o dva, takže třetí skupinka měla peška.

Ještě ten večer se opět dohadovalo, co který symbol označuje a poté nás vedoucí připravili na to, že další den budeme mít před sebou velkou výzvu nazvanou celodeňák.

I přes odpor, který mnoho lidí jevilo, když se toto dozvědělo, byl výlet úspěšný. První zastávka byla u koní, na kterých se pár lidí i svezlo (a někdo i spadnul, že Moniko). Poté už většina hlasovala pro další a další výzvy a nikdo nechtěl polevit, takže jsme putovali kopec nekopec stále dál a dál. Naše cesta skončila v Mísečkách, kde jsme si na svahu jednoho pěkného kopce sundali boty, otrávili smradem našich nožiček pár přátelských turistů, vyměnili fusekle a šli jsme zase zpět do naší milované chaty.

Zrada ale nastala, když jsme chtěli odpočívat a místo toho jsme byli v noci vyhnáni na noční bojovku. Ovšem díky ní, jsme se dostali do zednářského lóže a dostali jsme noty, které jsme měli dát Mozartovu nakladateli. Jelikož tahle nočka byla v lese, stalo se, že pár lidí upadlo a rozbilo si nos (viď Dane). Ale nic zas tak závažného se nestalo a my tedy mohli jít v klidu spát.

Další den jsme dopoledne opět hráli hry a odpoledne honili Salieriho, toho odporného úlisného zrádce, a večer nás čekala diskotéka. Bohužel, v jedné bedně něco shořelo, a tak naše euforie skončila asi po jedné hodině. Pak jsme buďto hráli společenské hry a nebo si povídali. Stejně všichni šli spát pozdě.

V neděli jsme dopoledne hráli hry, poslední z celých podzimek a odpoledne jsme balili. A pak už nás čekalo jen smutné rozloučení s Krkonošemi a všemi těmi nepokořenými výzvami. Autobusem jsme se my i Buližníci dokodrcali zpět do Prahy, smutně zamávali našim přátelům a odevzdali se do rukou rodičů. Už aby byl zase tábor....

Toť konec.

Zdraví

N.I.B.